Zločin a trest
Téma staré jako lidstvo samo, i když stále aktuální, a pravděpodobně bych se do něj nepustil, kdybych nebyl požádán jednou čtenářkou. Také mně to trvalo dlouho, než jsem se odhodlal.
V tomto tématu panuje mnoho předsudků a dogmat často vzájemně protichůdných, což je ovlivněno mimo jiné tím, že se na ně dá pohlížet z více úrovní a úhlů pohledu. Už v samotném názvu je obsažena běžně používaná nesrovnalost. Zločin (zlý čin) a trest jsou pojmy jiné kategorie. Zločin (zlý čin) je morální hodnocení nějakého činu. Pojem, který přísluší k pojmu trest je trestný čin, což je čin, s jehož vykonáním (může se jednat o činnost i nečinnost) určitá norma spojuje uložení trestu k tomu oprávněným orgánem. Touto normou nemusí být jen trestní zákoník nějakého státu, ale může jí být i pravidlo chování stanovené rodiči pro dítě a oprávněným orgánem k uložení trestu může být rodič. Rovněž touto normou mohou být pravidla nějaké hry (sportu) a oprávněným orgánem k uložení trestu může být rozhodčí.
Ne s každým morálně negativně hodnoceným činem je spojeno uložení trestu. Dalo by se tedy říct, že trestné činy jsou podmnožinou zločinů. Pro úplnost považuji za vhodné dodat, že v běžné řeči tyto pojmy téměř splývají, i když existují činy, které jsou jako zločiny označovány s vědomím, že nejsou činy trestnými dle trestního zákoníku. Podobně i tresty jsou podmnožinou morálně negativních hodnocení.
Každý trestný čin je tudíž zároveň činem zlým, tj. morálně negativně hodnoceným pouze s tím rozdílem, že je určitou autoritou sankcionován. Tím se však dostáváme k zásadní otázce „Co je to zlo?“ Tato otázka je podstatná i pro trest, protože pokud není žádný zlý čin, není ani trestný čin a není ani důvod uvažovat o trestu.
Zlo a rovněž tak i dobro jsou vždy otázkou hodnocení. Vše ve stvořeném světě obsahuje plus i mínus (jin a jang), ale to, zda plus nebo minus považujeme za dobro či zlo je již jen a pouze otázkou hodnocení konkrétním subjektem (bytostí) nebo subjekty.
Pokud v této souvislosti budeme uvažovat o pojmu „absolutní zlo“, lze jej definovat jako to, co za zlo považují absolutně všichni. Z této definice plyne, že absolutní zlo se vyskytuje pouze jako abstraktní pojem, protože není možné nazvat absolutním zlem něco, co kdokoliv ve stvořeném světě (v Teoversu včetně Boha Tvořitele) za zlo nepovažuje.
Za absolutní zlo je občas nepřesně považováno „relativně absolutní“ zlo, tj. to, co je za absolutní zlo považováno určitou množinou bytostí. Dá se předpokládat, že určitá svým způsobem relativně uzavřená množina bytostí může hodnotit nějaký fenomén jako absolutní zlo. Může nastat i ten případ, kdy tato množina bytostí je natolik velká, že má tendenci se považovat (vzhledem ke své omezené způsobilost vnímat opravdu všechny entity a navíc jim přiznat schopnost provádět hodnocení) za množinu všech bytostí se schopností hodnocení. Pak se bytostem této množiny může zdát, že se jedná o absolutní zlo, protože všechny entity, které jsou bytosti této množiny schopny vnímat jako entity schopné hodnocení, určitý konkrétní jev jako absolutní zlo hodnotí.
Z této neúplnosti poznání pramení i většina názorů uznávajících existenci absolutního zla, popřípadě označení některého Plusu či Mínusu za absolutní zlo.
Při hodnocení existence zla či jeho míry u konkrétních činů mají lidé tendenci se odvolávat na vyšší autoritu (boha) a svá hodnocení „odvozovat“ od hodnocení této vyšší autority, čímž se snaží dávat těmto svým hodnocením punc absolutnosti. Nejznámějším příkladem je desatero dle bible předané starozákonním bohem (tématu desatera se věnuji v samostatném článku Mojžíšovo Desatero božích zakázání nebo Kristovo „Dvoutero“ lásky?). Z toho pak odvozují i nepřekročitelnost takto stanovených božích zákonů. Problém však spočívá v tom, že co náboženství, to více či méně odlišná pojetí boha a s tím spojená odlišná hodnocení morálnosti či amorálnosti (včetně míry amorálnosti) jednotlivých činů a skutků. Z toho pak plyne i odlišnost různých morálních a trestních kodexů psaných i nepsaných.
Rozdílnost kultur přináší i velké rozdíly v hodnocení jednotlivých skutků a mnohé činy hodnocené odlišnými kulturami jako trestné v nás probouzejí úžas či smích a nepochybně tomu tak je i obráceně. Nezasvěcené pozorovatele by muselo určitě udivit naše dvojí hodnocení téhož činu při sportu (fotbale či hokeji, nemluvě o bojových sportech) a v běžném občanském životě. A to už zcela pomíjím nepochybný údiv mimozemské civilizace na vyšší duchovní úrovni (pokud ovšem neprošla podobnu historií jako naše civilizace), když člověka, který zabije tři lidi, označujeme jako vraha a člověka, který jich zabije stovky či tisíce jako válečného hrdinu.
Trest jako negativní (pomiňme pro tyto účely to, že někteří porušují normu právě proto, aby byl na nich vykonán trest, například ve snaze dostat se do vězení) následek porušení některé normy (pravidla chování) provází lidstvo pravděpodobně již od jeho počátků. Rozsáhlá je i škála forem těchto trestů a některé byly a jsou i velmi kuriózní. Samozřejmě kuriózní z našeho pohledu, protože forma trestu a jeho vhodnosti pro konkrétní čin je zase otázkou hodnocení konkrétními bytostmi.
Stejně jako je rozsáhlá škála forem trestu, jsou rozmanité i příčiny stanovení trestu a jeho výše a smysl ukládání trestu. Velmi podrobně se touto problematikou samozřejmě zabývá právní věda, která ale nepokrývá celou problematiku, protože se zabývá pouze trestnými činy. Většina z právní teorie se však dá zobecnit na trest v tom nejširším slova smyslu. Částečně odlišný a širší pojem sankce se často používá jako synonymum pro trest, i když je to nepřesné. Například když právní úkon není uzavřen v zákonem stanovené formě, bývá tento nedostatek sankcionován neplatností takovéhoto právního úkonu, což zřejmě nelze označovat jako trest.
Dle právní teorie může trest plnit čtyři funkce.
1. výchovnou
2. preventivní – odstrašující před pácháním trestných činů
3. ochrannou – ochraňující ostatní příslušníky společnosti před další trestnou činností
4. restaurativní, tj. obnovující narušené a právem chráněné vztahy
V podstatě se dá uvažovat, že tyto funkce platí pro všechny formy a druhy trestu včetně těch, které jsou hodně nepřesně označovány jako tresty boží. Pro každou formu vztahů je charakteristická určitá funkce. Pro trestněprávní vztahy je hlavní preventivní a ochranná funkce, pro výchovné vztahy (mezi rodiči a dětmi nebo učitelem a žáky) funkce výchovná (nebo by alespoň být měla) a pro hry všech druhů funkce restaurativní. Funkci restaurativní by dle mého názoru „slušelo“ více zařazení mezi funkce sankce jakožto větší množiny jevů, ale ze strany postižených subjektů bývá vnímána většinou stejně jako trest.
Bohužel není výjimkou, kdy trest plní funkci pátou, která není nikde z pochopitelných důvodů uváděna a tou je funkce pomsty (většinou nebo možná vždy za způsobené negativní emoce) a žádnou výjimkou není ani oblast výchovy. Charakteristická je rovněž pro některé druhy ideologicky motivovaných trestů včetně náboženských, které se odvolávají (většinou zcela nepatřičně) na boží spravedlnost.
Na rozdíl od lidské spravedlnosti však „boží spravedlnost“ není ani slepá ani krutá a důraz klade na hodnocení úmyslu a ne následky činu (abych alespoň částečně omluvil lidskou spravedlnost, je nutno konstatovat, že pro zjištění skutečných úmyslů „pachatele“ má bůh daleko lepší prostředky než lidská společnost).
Názorným příkladem se mi zdají být kolektivní sporty, konkrétně třeba fotbal. Člověk si jde zahrát fotbal a přitom se víceméně dobrovolně podrobuje pravidlům hry (společenským normám stanoveným pro hru zvanou fotbal).
Při hře nastane modelová situace. Hráč fauluje, zasáhne místo míče soupeřovu nohu. Nikdo z přítomných nepochybuje, že došlo k zákroku, který je v rozporu s pravidly hry. Problém však spočívá v tom, že pravidla stanovují za v podstatě jeden a týž čin až 3 možné následky podle úmyslu, který hráč měl.
1. Hráč chtěl skutečně zasáhnout míč a nepovedlo se mu to, ať už v důsledku vlastní nešikovnosti nebo šikovnosti protihráče nebo „náhody“ (míč na špatném terénu jinak odskočil, hráč nešťastně uklouzl apod.).
- Hráč chtěl soupeře zastavit, aby zabránil nevýhodné situaci pro mužstvo.
- Hráč chtěl soupeře zranit.
Lidský soudce – fotbalový rozhodčí má velmi ztíženou situaci, protože hráč bude téměř vždy předstírat a usilovně tvrdit, že šlo o první případ a rozeznat pravý úmysl je většinou nad možnosti rozhodčího.
Bůh má naproti tomu situaci daleko jednodušší (tuto formulaci používám silně zjednodušeně jen pro tyto účely), protože on zná skutečný úmysl hráče vždy. On dokonce ví i to, co rozhodčí nemá v průběhu hry vůbec ani šanci zjistit. A to je motivace hráče – důvod, proč konal, tak jak konal ve snaze například zranit soupeře.
- Chtěl hráče zranit z důvodů pomsty (odvety za minulý zápas, za předchozí zákrok soupeře na něj či spoluhráče).
- Chce za každou cenu vyhrát a snaží se vyřadit nejlepšího hráče soupeře.
- Dostal takový pokyn od trenéra a má pocit, že jej musí splnit (aby nepřišel o místo v sestavě, aby dostal prémie, nebo protože je trenér pro něj taková autorita, že o jeho pokynech nepřemýšlí).
V této souvislosti si uvědomuji, kolik hráčů jde na hřiště s vírou v boha (alespoň to tvrdí a před vstupem na hřiště se nikdy nezapomenou pokřižovat) a pak nemilosrdně skolí soupeře takovým způsobem, že mu klidně mohou přivodit trvalou invaliditu.
Domnívám se, že přesto mnozí mají pocit, že jejich svědomí před bohem je zcela čisté. Není to poněkud zvláštní? A to dokonce tvrdí a věřím, že tomu opravdu věří, že jim i k vítězství dosaženému takovýmto způsobem dopomáhá bůh.
Boží hodnocení má tu velkou výhodu, že může provést hodnocení všech aspektů činu. Pro přesnost upozorňuji, že „boží hodnocení“ provádí především bytost sama a ta samozřejmě zná všechny aspekty činu.
Z tohoto zorného úhlu pohledu platí současně dvě zdánlivě rozporná rčení – „neznalost zákona neomlouvá“ i „nevědomost hříchu nečiní“.
Působení božích zákonů je zcela důsledné a spravedlivé. Následkem za naše chování není v žádném případě trest v takovém smyslu, jako je chápán současnou lidskou společností a také například jak je vykládán ve Starém zákoně. Opět velmi zjednodušeně řečeno následkem božího hodnocení je to, že co činíme jiným, bude učiněno nám.
Poněkud přesněji: ten princip, který jsme naším jednáním umožnili prožít druhým, budeme zažívat sami (a sami se k tomu před vstupem do inkarnace rozhodneme). A tím principem může být zážitek jak bytosti trpící, tak i bytosti milované a šťastné a mnoho variant těchto dvou principů a mnoho variant dalších principů. Smyslem je prožít a pochopit účinky našich jednání vůči druhým bytostem i sobě.
Trest ukládá vždy ten, kdo má moc a to většinou ten, kdo má moc nejvyšší. Není tím myšleno, že by trest ukládal přímo osobně. Nejvyšší moc v rozhodování máme my sami, a proto si také ukládáme nejtěžší tresty. Nikdo z nás neujde božímu soudu, protože můžeme utéct kamkoliv ve stvořeném světě a schovat se kdekoliv, ale nikdo nemůže utéct sám před sebou.
Lze předpokládat a jsou k tomu i informace různých zdrojů, že duchovně vyspělé civilizace trest v našem pojetí vůbec nepoužívají, pouze v krajním případě ve formě jeho funkce ochranné. Základní motivací ukládání trestu v naší civilizaci ve všech jeho formách je strach a ne láska, což odpovídá duchovní úrovni naší civilizace a zcela nepochybně se také projevuje na účinnosti či spíše neúčinnosti trestů obecně.
Shlédnutí: 113
