Vize 2020 II O svobodě

            Dostal jsem žádost internetové televize Cesty k sobě, tak jako někteří kolegové, abych se vyjádřil, jak prožívám a vnímám současnou situaci. Předpokládal jsem, že budou desítky vyjádření, které se budou v něčem odlišovat a v něčem shodovat.
Pokusil jsem se o sdělení, které by spíše navazovalo na vizi 2020, i když upozorňuji, že se toto sdělení bezprostředně neváže jen k současné situaci, ale více k celkovému dění. Proto jsem jej také nazval Vize 2020 pokračování.

            Domnívám se, že většina lidí si myslí, že se svět zbláznil. Samozřejmě, že mají pravdu, je ale důvod, abychom se zbláznili s ním? Myslím, že není.
Když pozorujete kolem sebe tu podivnou reality show, vypadá to jako z nějakého béčkového či možná spíše céčkového sci-fi seriálu. Chápu, že některé lidi toto dění postihuje velice nepříznivým způsobem a je to spíš tragédie než komedie. Zkusme se na to podívat i z tohoto pohledu. Nepřipadá Vám to jako céčkový film nebo sci-fi seriál či sitcom, když se díváte kolem sebe? Vím, že jsou pravidla, která musíme dodržovat, některá jsou i správná, nechci to zpochybňovat, ale zkusme se na to dívat spíš jako na komedii, než na tragédii. Přestaňme stále někomu něco vyčítat, zazlívat, nenávidět. Nemá to žádný význam, nikomu z nás to neprospěje. Je tady určitá realita, i když vypadá jako nějaká podivná reality show, je to prostě naše současná realita. Zkusme se na to dívat daleko víc s humorem, i když věřím, že mnohé to postihuje silně negativně.  Nemám z toho samozřejmě žádnou radost, i když moje problémy se současnou situací se určitě nedají ani v nejmenším srovnat s problémy mnoha lidí, kteří jsou na tom mnohem hůře než já.
Nechci nic zlehčovat, ale pomůže nám, když to budeme vnímat jako tragédii?  Můžeme to odlehčit a celé to vnímat jako podivnou veselohru, ve které i my, a někdo asi řekne bohužel, musíme hrát i ty komediální role. Ať už jsme o účinnosti těchto rolí přesvědčeni, nebo je hrajeme pro ostatní, protože oni mají tu potřebu, abychom takové role hráli. Snažme se tyto lidi pochopit a ne odsuzovat, protože odsuzování je sice to nejjednodušší co můžeme dělat, ale rozhodně ne nejsprávnější. Zkusme se na to dívat z humorné stránky, což ale neznamená, že se některým lidem budeme vysmívat za to, že třeba nosí roušky, to v žádném případě.

Co je základním principem nebo posláním tolik očekávaného Odhalení?

Základním principem je přinést lidem poznání. A co přinese lidem poznání? Přinese jim svobodu, svobodnou vůli, svobodné rozhodování, které bez poznání není možné. Poznání je osvobozující, ale nebude pro nás opravdu lehké, přiznat si kolika falešným mesiášům všeho druhu jsme sedli na lep a uvěřili jim. Bude to chtít velkou odvahu sami sobě přiznat, že jsme neměli dostatek intuice a logiky. Uvědomit si, že jsme nebyli jen svedeni desinformacemi, ale že jsme si dostatečnou prací na sobě nevytvořili předpoklady k rozpoznání tzv. falešných proroků, kterých je tady opravdu dost. Dokážeme být k sobě tak nelítostně upřímní, abychom dokázali být skutečně svobodní?

            První část Vize 2020 byla zaměřena především na lásku, druhá část Vize 2020 je zaměřena především na svobodu lidské bytosti, i když tyto dva fenomény spolu velmi úzce souvisí. K tomu, aby někdo byl láskyplná zářící bytost, je nutné, aby byl svobodný, a zcela svobodná nemůže být žádná bytost, která má přivřenou srdeční čakru, protože ji to pak determinuje k určitému druhu chování a jednání. Z pohledu nižších úrovní poznání se může zdát jako rozpor, že láskyplná zářící bytost má plnou svobodu jednat jako láskyplná zářící bytost, ale nemá již plnou svobodu jednat v rozporu s otevřenou srdeční čakrou. Tento rozpor je ale jen zdánlivý, východiskem k porozumění tohoto rozporu je znalost teorie o více úrovních poznání. Jeden stále uznávaný a někdy i zatracovaný filosof řekl, že svoboda je poznaná nutnost. Z mého úhlu pohledu jsem si toto definoval krátce a co nejjednodušeji: Osud člověka je svobodná vůle duše. Máme svobodu vybrat si roli láskyplné zářící bytosti, ale pak v rámci této role již nemáme svobodu jednat jako lidé se zablokovanou srdeční čakrou. Pokusím se o formulaci tak, aby to pochopil každý, čímž nechci nikoho podceňovat. Když jsme šli do tohoto života, tak jsme si vybrali roli láskyplné zářící bytosti nebo dosažení tohoto stavu, ale pak už nemáme svobodnou vůli se takto nechovat. Řekl bych, že toto je klasická ukázka pohledu ze dvou různých úrovní poznání.

Příprava na svobodu

Jsme opravdu připraveni na plné odhalení? Jsme opravdu připraveni na plnou svobodu? Na svobodu, kterou jsme dosud nikdy nezažili?

 Představte si zvláštní situaci. Zavřete oči a představíte si, že můžete být čímkoliv, absolutně čímkoliv. A když oči otevřete, tak tím budete… Kolik z nás si zvolí, stále stejnou životní formu? Jsem přesvědčen, že většina. To není výtka, my nemáme nevhodnou životní formu, není důvod se jí zříkat. To byla jen určitá metafora pro představu absolutní svobody. Svobody oproštěné od všech našich dosavadních dogmat. Od všech našich dosavadních dogmat představy o tom, co vlastně svoboda je. Třeba i svoboda vyskytovat se ve zcela jiné formě, než jsme se vyskytovali doteď. Vím, že to je absurdní představa, která se zdá dalece vzdálená od reality, ale chápejte to prosím jako metaforu.

Jak dalece jsme připraveni na vlastní svobodu? Jak dalece jsme připraveni očekávat, že nám nikdo neřekne, co máme dělat? Tím samozřejmě nemyslím svobodu jakéhokoli nemorálního a bezskrupulózního jednání. Zkusme se vžít do představy života neomezovaného nějakými neustálými příkazy a nařízeními, které nám život na jedné straně velmi svazují, ale na druhé straně nám jej velmi usnadňují. Přiznejme si, že mnoho lidí má touhu a potřebu, aby jim někdo říkal, co mají dělat, co je správné, co je morální, hledají někde nějakou autoritu a pokud možno i autoritu nadpozemskou. Co budeme dělat, když přijde situace, kdy nám nikdo nebude říkat: „Toto je správné, toto je morální, toto je etické.“ Budeme mít možnost či dokonce nutnost rozhodovat se jedině a pouze vlastním rozumem, intuicí a vlastním srdcem. Je to pro nás přijatelná míra svobody? Míra svobody přijatelná nejen pro každého z nás jako jedince, ale i v tom smyslu, abychom obdobnou míru svobody poskytli i druhým bytostem kolem sebe.

Zamýšleli jsme se někdy nad touto otázkou? Myslím si, že většina lidí asi ne. Domnívám se však, že už přišel čas, abychom se i nad podobnými otázkami začali zamýšlet. Co když přijde doba, kdy všechny ty regule, pravidla, předpisy, zákony a nařízení, které nás všechny tak štvou, přestanou platit, protože nebudou mít svá opodstatnění. Popusťme uzdu své fantazii o naší budoucnosti. Máme volné energie, antigravitaci, multiplikátory, replikátory a jsme zcela svobodní lidé. Nabudeme třeba schopnost modifikovat svá těla k obrazu svému, čímž nemyslím zrovna, že bychom se stali delfíny nebo jinými oblíbenými bytostmi, ale zůstaneme lidmi a budeme mít schopnost modelovat svá těla. A teď přichází moje základní otázka. Co s nabytou svobodou?  Co s něčím, co jsme nikdo z nás nezažili minimálně desetitisíce tisíce let, ani v minulých inkarnacích? Opravdu si myslíte, že všichni lidé po takovéto svobodě touží? Myslím si, že by bylo velmi zajímavé sledovat některé „věrozvěsty“ svobody, svobodného myšlení a demokracie. Nemám na mysli někoho konkrétního, nechci se nikoho dotknout. Bylo by zajímavé pozorovat, kdyby se najednou někteří z nich ocitli v situaci, ve které by si mohli absolutně svobodně vybírat svoji budoucnost, formu svého bytí. Nepropadli by naopak panice?

Je třeba vydat se na cestu

Být zcela svobodnou bytostí vyžaduje skutečně velkou odvahu. Ale co když k takové situaci dojde? Třeba za rok, za dva, za deset let…Jsme připraveni? Myslím si, že nejsme. Naprosté minimum lidí je dnes na něco takového připraveno. Ale je třeba se vydat na cestu. Vydat se na cestu k cíli být svobodnou lidskou bytostí, která si je plně vědoma kým je a plně cítí odpovědnost za celý svůj život, za každé své rozhodnutí a plně si uvědomuje, že je svobodnou bytostí. Tím, jak si uvědomuje, že je svobodnou bytostí, tak si uvědomuje i odpovědnost za celý svůj život. Vím, že to opravdu není lehké, popravdě řečeno je to neskutečně těžké, po těch tisíciletích nesvobody a manipulace se vžít do pocitu absolutně svobodné bytosti, která se ničeho nebojí a nejméně ukončení svého života, protože ví, že je nesmrtelná. Pouze si vybírá jednotlivé role, které si chce zahrát, ví, že se jí nemůže nic stát, ví, že všechny strachy, obavy a úzkosti jsou součástí role, kterou si zde přišla zahrát. Jenom toto uvědomění je úžasně osvobozujícím aktem, a pokud máme představu o naší společnosti jako o společnosti svobodných lidských bytostí, tak toho můžeme dosáhnout jednou jedinou věcí, a to tím, že se svobodnými lidskými bytostmi staneme. Vím, že bez stavu rozšířeného vědomí je těžké se osvobodit od všech pout, kterými jsme spoutáni po mnoha tisíciletí touto civilizací, touto kulturu, morfogenetickým polem lidstva.

Staňme se svobodnou lidskou bytostí

Skutečně to je velmi těžké po těch mnoha tisíciletích manipulací, regulací, pravidel, právních předpisů a náboženských dogmat, kterými jsme byli svazováni a které jsme nesnášeli. Ta představa být najednou absolutně svobodnou bytostí může být pro některé lidi velmi trýznivá. Celý život i předešlé životy jim stále někdo říkal, co mají dělat, jak to mají dělat, co je správné, co není správné a teď by se najednou měli rozhodovat sami a ještě za to nést odpovědnost. Není jednoduché to pochopit a už vůbec není jednoduché učinit rozhodnutí. Není jednoduché neschovávat se za rady kohokoliv, jakékoli autority, ať už se nazývá světskou nebo boží autoritou, protože pak si nesu plnou odpovědnost za každý svůj čin, za každou svoji myšlenku, kterou jako svobodná lidská bytost stvořím. A víme, jak silné lidské myšlenky mohou být a že dovedou i zabíjet.

To nemluvím o „takové maličkosti“ jako je stvoření parazitické kvazibytosti, která dovede hodně znepříjemnit život. Jak už jsem kdysi kdesi poznamenal, kdyby lidé v tomto okamžiku dovedli mentálně ovlivňovat realitu, tak do pěti dnů zbudou na světě 3 lidi a možná jsem těch 5 dnů přehnal a možná i ty 3 lidi.

Uvědomme si, že jsme dlouhodobě odnaučováni řídit se svobodnou vůlí a nést odpovědnost za vše, co v životě učiníme a na co pomyslíme. Ať se jedná absolutně o jakýkoliv čin, o jakoukoliv myšlenku, vždy naše racionální myšlení si najde zdůvodnění, proč jsem musel vykonat to či ono, jaké okolnosti v mém životě mě k tomu svedly nebo donutily. Tím se zříkáme na jedné straně odpovědnosti za jakékoliv činy v našem životě, ale na straně druhé i své svobody. Pokud můj projev bude mít aspoň nějaký smysl a promluví k duším alespoň několika jedinců, chtěl bych upozornit na jednu podstatnou věc. Nežijeme zde sami a kromě toho, že bychom se měli stát plně svobodnými bytostmi zodpovědnými za svůj život, dopřejme a někdy i vyžadujme totéž od bytostí kolem nás. Samozřejmě přiměřeně k jejich věku a schopnosti některé věci pochopit. Je na našich pedagogických schopnostech, abychom lidi kolem sebe k tomu vedli, a nejedná se zdaleka jen o děti. Naopak děti nám mohou být někdy vzorem, jak se rozhodovat svobodně. Jinou otázkou je, že často ještě nemívají schopnost převzít odpovědnost za své činy a myšlenky. My si rovněž nepřipouštíme odpovědnost za své činy a myšlenky, ale z naprosto jiných důvodů. Domníváme se, že jsme neměli jinou možnost, jinou volbu. Sami si tak připouštíme, že nejsme svobodné lidské bytosti. Sami si vědomě omezujeme svoji svobodnou vůli, svobodu rozhodování. Samozřejmě, abych nebyl špatně pochopen, k té svobodě patří i to, být tím kým jsem nyní v současné době. Je však důležité být tím vědomě, rozhodovat se vědomě a uvědomovat si odpovědnost za své činy a myšlení.

Aby mi bylo dobře rozuměno, proč mluvím stále ve formě „my“, protože já se z toho nevyjímám, já si také plně uvědomuji, že to o čem mluvím, tj. být plně svobodnou lidskou bytostí se ani mně v tomto životě zcela nedaří. Doufám, že už zvládám jednu věc a tou je odpovědnost za všechno co dělám, ale stále jsem se ještě nedobral k tomu, abych byl plně svobodnou lidskou bytostí. Opravdu to není jednoduché, ale od toho je cesta, abychom po ní šli a učili se. Jak říká staré přísloví: „Žádný učený z nebe nespadl“ a já dodávám – ani na cestu.

Smyslem života je cesta

Z určitého zorného úhlu je cesta smyslem života. Žijeme věčně, vše se děje současně, tak si nedělejme představy, že jednou něčeho dosáhneme, že dosáhneme osvícení a přestaneme se inkarnovat. To všechno už jsme dosáhli v paralelní realitě, které můžeme říkat třeba budoucnost. Teď jsme na této cestě a hrajeme si na tuto cestu a není na tom nic špatného. Není to o nic horší hra, než mnohé jiné hry, není to o nic horší hra, než hra na osvíceného a probuzeného, který je nad vším, nic ho nemůže rozházet a už se jen těší, jak ukončí inkarnační kolo a v příštím životě se stane bytostí nemající žádné tělo nebo alespoň toto fyzické. Mnozí duchovní učitele tvrdí, že se vše děje současně. V tom případě ale už nyní existujeme v některé z paralelních realit ve formě a stavu, jehož dosažení by mělo být základním smyslem našeho současného života. Jestliže už někde v nějaké paralelní realitě něčím jsem, proč by mělo být nejvyšším smyslem života se něčím takovým stát. Není daleko lepší vidět smysl tohoto života v tomto životě, v té cestě někam, cestě být svobodnou lidskou bytostí.

Pokusím se o možná nepřesné přirovnání. Hodně lidí má představu o strávení nějaké krásné dovolené. Každý si dokáže představit, že bude dopraven na nějaké luxusní místo, tam bude vysazen a bude tam sedět a celý týden se jen dívat, jak je to tam krásné. Anebo se raději půjde projít a porozhlédne se po okolí, jak to tam vypadá, jaká jsou specifika tohoto místního krásna, které při druhém pohledu už nemusí být až tak okouzlující? Co myslíte, že je zajímavější?  Nepochybuji o tom, že budu napaden pravověrnými, pro které je samadhi a osvícení, jediným a nejdůležitějším smyslem života. Dovolím si mít jiný názor s argumenty, které jsou dle mého názoru celkem logické. Samozřejmě je na každém, aby použil svoji intuici a logiku a vyhodnotil, co zapadá do jeho mozaiky poznání. Je na každém člověku, aby si sám vybral svoji cestu, bez ohledu na to, co říkají různí guruové a věrozvěsti, samozřejmě mě nevyjímaje.

Je důležité vybrat si svoji cestu a jít po ní svobodně a cílevědomě a nést plnou odpovědnost za svá svobodná rozhodnutí, za své svobodné činy a za své svobodně učiněné myšlenky.

Svoboda to není jen možnost dělat cokoli, co se mi chce, ale je to zároveň i odpovědnost za všechno, co jsem kdy učinil, učiním a za všechno, na co jsem kdy myslel. To je jedna z věcí, o které jsem přesvědčen, že ji mnoho lidí úplně nechápe. Prosím neplést si toto pojetí s různými názory politiků na svobodu. To s tím nemá nic společného. Myslím tím politiky všeho druhu, ať k nim chováme nebo nechováme sympatie. Politici patří k těm, kteří pojímají svobodu pouze jako svobodu a odpovědnost občanskou. Svoboda nás jako lidských bytosti a odpovědnost k sobě jako lidské bytosti jsou opravdu jiné kategorie. Velké většině politiků to asi nemá smysl vysvětlovat. Jestli je pro někoho životním cílem vyhrát volby, tak asi nemá smysl s takovým člověkem polemizovat o svobodě lidské bytosti.

Být svobodnou lidskou bytostí nebylo snadné v žádné době, možná už od bájných zlatých časů Atlantidy. Myslím si, že pokud někdo toužil po lehké cestě životem, tak se zde v této době ani neinkarnoval. Když už jsme si zvolili tuto naší životní pouť tímto světem, která bývá někdy humorná, občas strastiplná i radostná, tak si to užívejme a nestěžujme si. Zejména, když jsme si tento život sami vybrali.

Jsem si vědom, že s názorem, že jsme si vše sami vybrali, se ztotožňuje nejmenší část lidí, kteří jsou přibližně stejného filozofického směru jako já. Pochopení toho, že my sami jsme si vybrali tuto životní roli, kterou právě hrajeme, je opravdu někdy těžké. Není jednoduché přijmout myšlenku, že všechny životní útrapy, všechna fyzická a psychická utrpení, jsme si dobrovolně vybrali. I přesto je tady krásně. Zkuste se podívat na probouzející se jarní přírodu, není to nádhera? Když se příroda dokáže takhle rozzářit, proč bychom to nedokázali i my? Vzpomeňme si na Werichův monolog z jedné pohádky, kdy se v roli krále potápěl do močálu a zamysleme se i my nad svým dosavadním životem. Možná, když se nám povede si své chyby přiznat, jako se to povedlo panu králi, začneme z močálu opět stoupat. Nakonec vystoupáme z močálu, což většinou byly jen naše těžké myšlenky, možná i minulé skutky a pak už jen stačí vybrat správný směr a nevkročit do dalšího močálu. Samozřejmě vždy budeme mít možnost svobodné volby vkročit do dalšího močálu a v něm už se konečně utopit.

Představme si situaci, že zavřeme oči, a když je otevřeme, tak můžeme být čímkoliv, jakoukoliv bytostí, zcela hmotnou, zcela nehmotnou, s plazmatickým tělem, s astrálním tělem, můžeme být absolutně čímkoliv. Absolutně svobodní si můžeme dokonce vybrat čas a prostor, kde se budeme manifestovat v rámci této své absolutní svobody. Co když dojdeme k překvapivému závěru, že cokoliv si představíme, cokoliv si dokáže představit naše mysl, naše vědomí se realizuje v nějaké realitě, v nějakém bodě časoprostoru, už vlastně existuje. Možná nakonec dojdeme k závěru, že tím nejlepším svobodným rozhodnutím je naše současná životní role, naše současná inkarnace, naše současná podoba, protože všechno, co si dokážeme představit, se někdy někde v nějakém bodě časoprostoru už realizuje. Takže paradoxně to může vypadat, že naše nejsvobodnější rozhodnutí je rozhodnutí být tím, kým jsme, ale být tím vědomě.  Plně si uvědomovat svoji roli, kterou jsme si svobodně zvolili a být v té roli svobodní a nenechat se svazovat žádnými dogmaty, pravidly, nařízeními, regulemi, které nám někdo jiný vnucuje ať už se sebelepšími či sebehoršími úmysly. Vždy je vše naše rozhodnutí. Čiňme ho svobodně a přijímejme za něj zodpovědnost.

Zde je nahrané video na youtube:

Shlédnutí: 3973

2 comments

  1. Největší tajemství odhaleno, každý z nás je tvůrce svého světa.

    Vždycky mě zajímaly takové otázky podstaty bytí, smyslu svobodě a tak. Zkoušel jsem tak nějak intuitivně meditovat. Jednou když se mi podařilo dostat do stavu rozšířeného vědomí, byl jsem vyrušen poměrně brutálním způsobem. Vytrhlo mě to tak násilně že jsem měl po tom půl roku problémy. Nemohl jsem spát.

    Najednou, začalo to postupně v zátylku a v hlavě takové hučení které se vystupňovalo až do nesnesitelného pískotu. Jako když ladíte rádio. Když jsem začal usínat usnulo jenom tělo. Nemohl jsem se hýbat a zůstal ležet s otevřenýma očima. Viděl jsem obraz svého pokoje a skrz něj prolínalo (domnívám se podle toho co jsem vysledoval) to co to mohlo tak byt asi někdy v pravěku. Moře, pláž, nějaké palmy okolo letěl pterodaktyl a když jsem zamířil pohled pod vodu byli tam hodně divné ryby. Navíc jsem to všechno slyšel a jakoby cítil, vůně, vláhu, teplo. S tímto problémem jsem bojoval několik měsíců. Bylo to někdy tak silné že mě to jakoby silným větrem do zátylku posadilo. Jednou jsem měl pocit jakoby padám od stropu a ten je jenom silné modré světlo. Občas jsem se tak potuloval mezi světy, většinu jsem zapomněl ale při přechodu mi to strhlo třeba plakáty ze zdi. Jednou začalo kvílet v 5kilovém kazeťáku ten se následně zvedl asi do dvou metrů a zřítil. Po čase to přešlo.

    Od té doby jsem se naučil častěji a lépe zvládat orientaci v bdělém snu. Když se mi zdáli různé nepříjemné věci jako že mne něco pronásleduje a já nemohu stále utéct. Uvědomil jsem si že jak tak utíkám tvořím těm různým běsům překážky. Došlo mi že já jsem ten tvůrce. Honil mne krokodýl a já udělal stěnu, sakra ale před sebou, rychle jsem do ní udělal dveře. To trvalo nějaký čas, než mě došlo že se můžu zastavit a zrušit toho krokodýla. Potom přišla fáze stavění vlastního světa. Chtěl jsem si vytvořit co mne napadlo, auta, města, krajiny, ženy.
    Potom jsem začal přemýšlet, proč mě něco jde lépe a něco hůře, jak se co nejrychleji ve snu probudit. Jak poznat že je to sen. Jak sen zrušit vyprázdnit ho, jak se zněj dostat zpátky sem ale celou cestu sledovat co se děje. Ne se jen běžně probudit.

    Dělal jsem experimenty. Bylo to zajímavé. Často jsem byl někdo jiný. Někdy i podivně imaginární. Nebo jsem se viděl najednou z více pohledů vlastníma očima a přitom také z nadhledu. Když jsem chtěl sen takzvaně dokonale ovládnout zkusil jsem ho zrušit. Bylo to jako ve filmu. Stál jsem ve městě. Všechno jsem zastavil, potom smazal lidi, pak domy a potom všechno. Stal jsem tam sám ve tmě. Najednou koukám že ke mě jdou nějaké dvě bytosti. Vypadali zvědavě co tam dělám. Nejdříve jsem si myslel že je to nějaká moje projekce, ale citíl jsem že ne. Nešlo je ovládat. Dostal jsem strach, hned jsem si vymyslel nějaké nože a začal je po nich házet. Cítil jsem jak ke mě vysílají údiv a nechápou proč to dělám. Radši jsem to rychle vzdal a probudil se. Pochopil jsem že strach je můj největší protivník a stále dokola ho porážím na dalších a dalších úrovních.

    Bdělá cesta ze snu. Pravda je že úrovně které jsou z pohledu běžného vědomí vysoké si většinou po probuzení nepamatuji. Někdy přesto mám takové vjemy jakoby vhledy propojení souvislostí. Proč jsem se narodil, proč mám ty a ty potíže co mám zažít a koho potkat. Stále vnímám jak se vše zrcadlí skrze mne ven, Jako bych byl nějáká zakalená čočka která projektuje svůj svět, stejně jako ve snu. Vše je jen tak jasné a proveditelné jak jsou moje filtry schopny propustit. Je to obrovská škola a z pohledu lidské morálky je nepostihnutelná. Dobré, či špatné zážitky, jednání chyby a výhry vše má svůj hluboký význam a není náhodné. Propojuje to všechny existence mé i ostatních. Informace, že každý z nás je tvůrce, naše činy mohou být lepší dokonalejší a harmoničtější jen skrze prožitky a zkušenosti. Je to zvláštní pocit sounáležitosti a prostě rozšířeného vědomí, ty informace prostě najednou vím. Ne že by mi je někdo sděloval. Podařilo se mi zapamatovat si, jak to probíhá z těch nižších vrstev. V principu bych řekl že je to takto, v hodně rozšířeném vědomí když se snažíme zanořit zpátky do běžného vědomí to je jako na sebe brát nějaké obaly které vás zpomaluji a blokují. Mě to přišlo jako si vlastně zesilovat ego, oddělovat se od ostatního, jako zalívat se do betonu. Každá úroveň je oddělená tím dobře známým hvizdem, který stoupá od spodních tónu po ječení až to najednou zmizí a jste na dané úrovni s dalším obalem. Vaše schopnosti jsou každou úroveň menší a čas tam probíhá jakoby pomaleji. Každá akce vyžaduje více energie a je méně efektivní. V podstatě už nelze realizovat věci myšlenkou ale musíte si je odpracovat. Je to tady jako mít botky z betonu. Pochopil jsem že je to v podstatě ochrana. Nízké vědomí malé škody, malá zodpovědnost. Vrstvy těsně před naším běžným domovem jsou takové řekl bych skládky. Naprostý kravál plný nekonečného balastu myšlenek. Stále drmolících hlasů. Když jsem viděl zřejmě astrál, nebyl jsem si jistý na co se vlastně dívám. Podivně zacyklené formy traumat dokola se opakujících v bludném kruhu, ale i různých rychlostech. Různá divná zvířátka, možná i různé uměle konstrukty k účelům které jsem cítil jako průzkumné a ovlivňovací. Na vrstvách skoro u probuzení jsem zahlédl kulaté pátrající malé sondy jak proplouvají skrze zdi domů a monitorují. Různé energetické vlny, výboje a pulzy. Tady popravdě prolétávám celkem nerad. Naopak ty rychlé úrovně mi příjde že je čas rychlejší a rychlejší až vše probíhá najednou a pak vlastně už čas není, vše se spoji do uzavřeného celku a stačí si vybrat kam a kdy se chcete zanořit spátky. Ne že bych to uměl vědomě ovládat. Jsou to spíše občasné prozření.

    Občas přijdou informační sny, třeba si odžiji za noc celý život. Taková retrospektiva, pamatuji si jak jsem žil jako spokojená prostá žena, někde na východě v zemljance s velikou rodinou. Jak jsem měl potom prostý pohřeb jako maličká shrbená babička. Jak tam stojí děti, vnuci. Životů mi takto přišlo vícero. Je to krásné a plné citu. Nějaké zvláštní obřadní odchody v době kdy byli stupňovité pyramidy z kamene na ty dosedaly kamenné létající lodě. Bylo teplo lidé chodily spíše polonazí na sobě měli hodně zlatých ozdob a krystaly. V jedné pyramidě jsem vešel po širokém schodišti dovnitř, byla tam velká prostora kde se vznášeli krystaly a když jsem vstoupil doprostřed tak jsem se vznesl do vrcholu pyramidy který byl jen z energie a dole pod sebou jen slyšel jen, „ ten už se nevrátí. „ A takto jsem odtamtud odešel.

    Jen jsem zjistil že pokud se chci dostat někam dále musím obrazně odhodit lidství (nebo to co si o něm tady představujeme že to je) Prostě tam letím a už nejsem on ani ona, dobrý či zlí. Pokud funguji nestraně jako pozorovatel dostanu se nejdále. Při emocionálním napojení mě to shodí na level té emoce, posuzuji a prožívám co vidím, tak nějak dalo by se říci tam zaparkuju. Pokud je to ale příliš silné nebo když to neuhlídám jsem z toho hned venku. Některé vibrce jsou prostě tak silné že by vás to roztrhalo, naštěstí fungují ochrany a ty vás spolehlivě probudí.

    Občas si pamatuji nějaké školy, někdo tam učí něco mě, nebo někoho já. Takových setkání bylo mnoho jen něco si z toho pamatuji. Jednou jsem stál v naprosté tmě a v hlavě na mne hovořil hlas. Vím že jsem do snu šel s tím že poprosím o výuku nějakého vyššího učitele. Byl velice vtipný a stále se žertoval. Myslím že ho mé otázky bavili. Vím že jsme se setkali vícekrát ale toto bylo nejsilnější. Stalo se to ve stejný rok jako setkání s tím světlem v lese 1997. První co mě velmi zajímalo bylo, že jsem se zeptal. „ Jaké to je nebýt?“ Začal se smát, potom jsem cítil jak mne nějaká síla obrátila jakoby naruby a pak to přišlo. Byl jsem všechno. Existoval jsem jako osobnost protože jsem se vnímal jako že jsem ve středu ale zároveň jsem byl i vše okolo najednou. Vznášel jsem se ve vedlejší místnosti kde jsem spal bez těla a cítil naprostou sounáležitost a harmonii se vší existencí. Kamkoliv jsem se přesunul vše jsem cítil jak je živé a je tvořeno čistým vědomím. Že nikde není prázdnota a že vše se skládá z živého vědomí které je navzájem propojené a jedním. Cítil jsem jaké to je být kamenem, stolem, silnicí, trávou, větrem. Cítil jsem jak se vše nádherně harmonicky doplňuje a vše má svůj řád a místo. Těžko popsatelný zážitek naprosté sounáležitosti. Pamatuji si i zvláštní situace že někde sedíme ve vesmíru v nějaké lodi a plánujeme co vezmeme dolů za informace aby jsme to tady předali ostatním. Ráno zjistím že to nejde že to co jsem chtěl sdělit na dané úrovni vědomí sám nechápu. Tam je to přitom tak jasné.

    Někdy mi něco vrtá hlavou a hledám odpověď. Nejlepší je na to ten magický okamžik těsně před usnutím, nebo po probuzení. Pokud mě daná informace opravdu od srdce zajímá příjde odpověď. Je to těžko popsatelné najednou to je jako že to vím. Snažil jsem se pochopit co je bůch a vesmír. Nejsou na to slova ale viděl jsem abstraktní obraz. Jedna živá základní forma vědomí sama sebe tak nepředstavitelně rychle rozkmitala že stvořila vše ostatní. Mimo to nic neexistuje. je to jako když uhodíte do zvonu a on se rozezní a rozkmitá. Taky když se podíváte na jeho obrys tak tam je a přitom není. Proto každá částečka obsahuje všechno. Protože je jen jedna částečka ale tak rychle kmitá že se zdá že je rozdělená a je jich nekonečně mnoho. Je všude a nikde. Proto se dá říci že čas ani prostor neexistuje vše probíhá současně a je hotové a dokonalé. Stačí se jen soustředit na dané souřadnice a tam vnímat svoji vědomou přítomnost. My jsme on, on je všechno. Je to smozřejmě pohled a interpretace mého intelektu který je ukotven a omezen zde.

    Když jsem byl menší v noci ve snu se za mnou přišla rozloučit babička. Byla tam mladá vypadala jako kněžka, po boku jí stáli mladí bratři co zemřeli za války. Držela mě za ruce a ze srdce ji vytryskla zlatá záře, obrovská láska, kterou mi poslala a řekla že mi přeje abych s ní v životě udělal to nejlepší co dovedu. Druhý den jsem se dozvěděl že v noci zemřela.

    Myslím že tyto řádky píšu protože podobné prožitky má obrovská masa lidí kteří se probouzejí. Asi neříkám nic nového přesto mám nutkání říct že je jedno kdo a co jsme protože jsme všichni překrásným projevem mnohosti a pestrosti bytí, které dává odpověď na smysl života. Že je život sám. A proto se ho nebojme a sdílejme ho o to s větší radostí čím více ho budeme schopni vědomě prožívat.

    Pavel
    Pardubice

    1. Ahoj Pavle,

      dekuji ti za prispevek. Na teto strance jsem myslim jeste nebyl a nakonec jsem zjistil, ze me sem pritahnul mimo jine ten den tvuj prispevek. 🙂 Snad pan Zelenka promine. 😀
      Mam take par zkusenosti, ale prochazeni jednotlivyma vrstvama, to me velmi zajima. Vazne pusobive. Jen tak dal. Rad bych s Vami ci tebou pohovoril. Pekny den Lukas

Napsat komentář: vstvy Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *