Řítím se šílenou rychlostí do zatáčky. Teď už to snad nemohu vybrat. Na poslední chvíli se mi to podařilo. Nepatrná chvíle oddechu. Blíží se další obtížný úsek. Ještě ke všemu se ze zadu přibližuje další stroj podivné pískové barvy, takže občas skoro splývá s prostředím. Možná je to záměr. Vypadá to, že se mě snaží vytlačit z dráhy. Periferním viděním zahlédnu pilota. Zase nějaká podivná zrůda. Bůh ví, kolik to má rukou a nohou. A navíc se mi zdá, že to má i víc očí a jedním okem se dívá potměšile na mě. I když rozeznávat u takovéhle obludy potměšilý pohled od láskyplného by bylo stejně mimo mé schopnosti. Trať se najednou prudce zužuje mezi dvě skaliska. Jsme těsně vedle sebe, ale stále mám mírný náskok. Uvědomuji si, že pouze ten první má šanci. Druhý se musí rozbít o skálu. Pilot se však chová jako šílenec. Jako by ty skály vůbec neviděl. Nemám na to nervy a prudce šlapu na brzdu, pokud se tomu tak u tohoto vznášedla dá říkat. Moje Blue machine se skoro zastavuje a ten cvok se tím dostává přede mě a elegantním manévrem se vyhne skále. Vyrážím znovu prudce vpřed, až mě zrychlení vmáčkne do pilotního křesla, které mi připadá pro mě malé, spíše jako pro dítě a každá prudší změna pohybu stroje mi způsobuje bolest. Obluda přede mnou se otáčí a vítězoslavně se na mne šklebí. Teda to, že vítězoslavně, usuzuji spíše z jejího chapadla s nerozeznatelným počtem strašně dlouhých prstů, z nichž dva jsou vztyčené do tvaru „V“. Tak to je neuvěřitelné. Já tomu zachráním život a ono se to na mne ještě vytahuje. Pomyslím si něco o tom, že boží mlýny melou pomalu ale jistě a bleskově se soustřeďuji na trať. Blíží se velmi nepříjemná zatáčka spojená s tím, že se musí podletět skalní oblouk a zároveň se zatočením doprava i prudce vystoupat asi 50 m do výšky. Tentokrát jsem to proletěl skoro bravurně. Přece jen už je to páté kolo. Asi se rychle učím. Na zaslouženou sebechválu nedošlo. Ten blázen přede mnou už to díky svému vítěznému gestu nestihl, zachytil o vrchol pahorku, který ho vymrštil do výšky a rozrotoval. Krátký pohled na monitor kamery snímající, co se děje za mnou. Prudký dopad z výšky a výbuch. Pane bože, to je po něm. Tak jsem to s těmi božími mlýny nemyslel. Je mi to líto, ale na filosofické otázky teď není čas. Tady rozhodují zlomky sekund. Uvědomuji si, že jsem instinktivně zpomalil po té havárii a letím zbytečně pomalu. Mírně přidávám, ale stejně se kolem mne mihne elegantní stříbromodré vznášedlo ve tvaru vlaštovky. Pilot je nějak malý a je mi povědomý. Ježíšimarjá, to je Robin, můj syn. Jak se dostal do tohohle šíleného závodu, vždyť je mu teprve 15 let. Chtěl jsem zařvat, aby zpomalil, ale to už dávno nemá cenu. Než mi vše došlo, už byl daleko přede mnou. Pohled dozadu mi ukazuje, že se blíží smečka pronásledovatelů. To jsem asi o kolo zpět. A to jsem si myslel, jak nejsem dobrý. Přidávám ještě víc. Musím mu krýt záda. Takových cvoků, jako byl ten, co se zabil, může být ve smečce pronásledovatelů několik. Přece jen se kolo od kola zrychluji. Pokusím se je alespoň zdržet. Teď bude delší užší místo, kde se nebudou moci dostat přede mne. Držím odstup. Absolutní rychlost na rovinkách mám dobrou. Stroj šlape. Jen pilot na to jaksi nemá. Malá chvíle a už se mi myšlenky rozběhnou. Snažím se uvědomit si, jak jsem se dostal do tohohle bláznivého závodu.
Co mi to vlastně připomíná. Jo, já už vím – závod z prvního dílu Hvězdných válek. Na víc už není čas. Vletěl jsem do úžiny a dávám si pozor abych nikde neškrtnul o nějaký výčnělek. Mírně zpomaluji. První, ohnivě rudé vznášedlo s podobou dravce se nalepilo na mne. Tady nemáš ptáku ohniváku šanci, ani se o nic nepokoušej. Zase omyl. Asi už jsem starý. Do téhle škvíry se přece nemůžeme oba vejít a on se tam cpe. Já ale nemám kam uhnout. Ani brzdit nemá smysl. Strhávám stroj mírně doprava, kudy se vetřelec snaží prorvat, abych vyrovnal očekávaný tlak na svůj stroj. Pilot je však daleko zkušenější než já. Mírně klesl a zpomalil. Ohnivák zobákem zvedl zadek Blue machine a vychýlil jej do leva. V tom okamžiku jsem začal přetáčet a plným tahem se řítím do skály vpravo dole. Strhávám stroj do leva nahoru, ale už je pozdě. Pravým bokem se řítím na skálu. Náraz a výbuch. Chvilku jsem ohlušen a oslepen. Pozvolna se mi znovu vrací zrak a vidím rozbitou Blue machine pod sebou a trosky nějakého pilota. Nebo že bych to byl já. Ale já jsem přece tady nahoře a stále stoupám. Obraz pode mnou se stále zmenšuje a najednou letím tmavým tunelem stále rychleji vzhůru. Na konci tunelu vidím světlo. Stále se k němu blížím. Ústí tunelu se rozšiřuje a já vplouvám do bílé záře. Zaznívá tichá jemná melodická hudba. Bílá záře se koncentruje do jednoho místa a nabývá obrysu lidské bytosti. Slyším „Vítám tě v nebi, zasloužíš si to“. Světelná bytost se rozpadá na části, které nabývají povědomou podobu „Game over“.
Pomalu mi to dochází. Bože, je to možné, že jsem se nechal tak strhnout. Sundávám si pomalu helmu. Sedím v křesle a strnule zírám před sebe. Zaslechnu smích a otočím se doleva. Vedle sedí můj syn Robin a směje se.
Vzpomínám si. Seděl jsem v pokoji v křesle hlavu v dlaních a přemýšlel jako vždycky o práci. Bylo o čem a nebylo to nic příjemného. V tom se ozvalo: „Tati, pojď si zahrát!“. Netvářil jsem se zrovna nadšeně, takže Robin nasadil přesvědčovací tón „Už jsi mi to několikrát slíbil. A já teď nemám s kým hrát, když tu není Marek“. No jo, starší bratr je už druhý měsíc v cizině a Robin se nudí. Udělal jsem pokus „Tak proč si neřekneš mámě?“. Bylo to hodně slabý. Ani na to nezareagoval. „Tati pojď, nebude to žádná střílečka. Mám tu takový závod vznášedel. Jako byl v prvním dílu Hvězdných válek. Neboj! Vyberu ti dobrej stroj. To zvládneš“. Vlastně bych pro to dítě mohl něco udělat. Jsem tak zabraný do práce, že už skoro zapomínám, že mám děti. Ještě, že to Eva zvládá bez problémů.
Tak jsem šel. Po pravdě řečeno, netušil jsem, že ta iluze už je tak dokonalá. Úplně jsem zapomněl na realitu. Sice to křeslo je opravdu o něco menší, ale jinak je to perfektní. A že jsem vlastně v této oblasti profík, i když moje specializace je trochu odlišná. Faktem je, že vybavení, které máme doma, moc lidí na světě nemá. A není to jen otázka peněz. Dostal jsem kompletní výbavu pro dva lidi na testování, ale to by vlastně ani neměl nikdo vědět. Doufám, že kluci dodrželi slib mlčenlivosti a nikde se nevytahovali. Proto taky mohli hrát jen spolu a teď když tu Marek není, zbyl jsem Robinovi jenom já. Sice má hry také pro jednoho, ale to přece jen není úplně ono.
„Dostal tě Ruďoch viď. Ten je fakt dobrej a hodně záludnej. Jo a tati, dostal jsi se do nebe nebo do pekla?
„Jak to, ono se taky dá dostat do pekla?“
„Jasně, to záleží, jak se chováš na trati. Když někoho srazíš, tak jdeš do pekla a když se vyhneš jdeš do nebe. To tam maj pár takovejch fint na zpestření“.
„A co ty synku?“ ptám se blahosklonně s jasnou předtuchou odpovědi.
„Pokud alespoň dvakrát, třikrát někoho nesestřelíš, tak se to nedá vyhrát. Ale já už jsem docela dobrej, takže většinou přežiju.“
„To je teda výchovná hra. Musíš zabít, abys vyhrál. I když, co to plácám. To jsou vlastně skoro všechny hry tohoto typu. Tahle je vlastně lepší v tom, že i když nevyhraješ, máš možnost jít alespoň do nebe. A jaký je to v pekle?“
„Ale nic moc. Tma, čerti, vážení hříchů. Spíš legrace. To nebe se spíš blíží tomu, jak popisujou, jak to mám vypadat po smrti.“
„Tys o tom něco četl?“
„Ale jo, to je teď skoro v každým časopise.“
„Jak jsi vlastně dopadl v závodě? Vyhrál jsi?“
„Aby ne, když jste s Ruďochem úplně zablokovali soutěsku. Skoro všichni se tam rozsekali.“
„A co se vlastně děje, když vyhraješ?“
„Dostaneš před hlavní tribunou pohár od takový kočky.“
„Kočky?“
„No jako takový pěkný holky. Pak tě políbí a lidi šílej.“
„Jak jsi to stihl tak rychle?“
„No já už to znám. Tak jsem nečekal do konce. Radši jsem se chtěl podívat na tebe, jak se budeš tvářit na nebe.“
„Tak ukecáš tatínka, aby si šel s tebou zahrát a pak je ti pro legraci. To je dobrý. Ale prosím tě, jak si mohl vědět, že půjdu do nebe?“
„Že nedojedeš, to bylo jasný. I kdybys byl opravdu dobrej, a že nejsi, na poprvé nemáš nejmenší šanci. A že půjdeš do nebe jsem taky věděl. Přece tě znám, ne?“
On mě zná. Já si sebou teda tak jist nejsem.
„A hele, jak to myslíš, že nejsem dobrej?“
„Myslím jako ve hrách“ sdělil mi syn uklidňujícím tónem a aby zesílil účinek přidal: „Vždyť je nehraješ“.
Ještě abych se virtuální realitou zabýval doma. Celé dny nemyslím pomalu na nic jiného než na práci, tak si relaxaci představuji trochu jinak.
Teď jsem si vzpomněl, že jsem dostal od Franka v práci něco pro dospělé. Když už jsem v tom hraní, tak to zkusím.
„Robine, prosím tě přines mi tašku. Já si taky něco pustím,“
V ruce tašku, na tváři otazník.
„Ne Robine, to prý není pro děti. A já sám vlastně nevím, co tam bude. Běž k sobě do pokoje a nech mě tu chvíli samotného.“
Odešel aniž předstíral, že to považuje za spravedlivé.
Strkám disk do počítače a nasazuji si helmu. Tak jeď. Dávám povel.
Úplná tma. Jen tichá relaxační hudba. Speciální zpomalující se rytmus a světelné záblesky. Zpomalují se i rytmy mého mozku. Uvolňuji se a přestávám vnímat okolní svět. Ta helma musí mít zpětnou vazbu, protože reaguje podle mého stavu. Pravděpodobně však tuto funkci zpětné vazby helmy dokážou využít jen speciální programy, které se nedostanou normálně na veřejnost. Ani by to nemělo smysl, když běžné helmy zpětnou vazbou vybaveny nejsou. Přemýšlím, zda helma opravdu snímá mozkové proudy, či na čem je zpětná vazba založena. Proč jsem se o to nezajímal dřív. Už jsem zase zpátky v beta rytmech. Nesmím se nechávat strhnout k tomu, abych vše analyzoval. Kvůli stálému hodnocení a analyzování občas zapomínám žít a prožívat život. Vypudil jsem myšlenky a opět se zklidňuji. Pomalu začíná svítat a uvědomuji si, že slyším hukot moře. Vlny se přelívají pomalu a těžce. Hudba úplně nezmizela, ale je na pozadí hukotu moře. Sem tam je slyšet i pokřik racků. Ležím na krásné mořské pláži obklopené nádhernou krajinou plnou kvetoucích stromů a keřů. Slunce vychází kdesi za mojí hlavou a osvětluje moře, které má oslnivě modrou barvu. To není možné, já snad cítím i tu vůni moře. Jsem okouzlen a v duchu děkuji Frankovi za tuhle hru a jen přemýšlím, proč není pro děti. Asi by se nudili. Už mi zase myšlenky kmitají hlavou. Pryč s nimi. Slunce už plně zalívá moře svou září. V dálce vidím jak si hrají delfíni. Vyskakují z moře a mám pocit, jako když se předvádějí kvůli mně. Zase mi hlavo, problesklo, že vidím dobře přesto, že nemám brýle a ty delfíny bych na tu dálku vůbec neměl vidět. Pryč s tím. Vidím, jak si s delfíny hraje nějaký člověk. Plave s nimi a občas se některého zachytí a nechá se jím vézt. Taky bych si to hrozně rád zkusil. Vyvinu velké úsilí, protože tělo mi připadá velmi těžké, zvedám ruku a mávám. Jeden delfín s plavcem zachyceným za hřbetní ploutev zamíří ke břehu. Delfín odplouvá na moře a žena, ano teď to rozeznávám, je to žena, pomalu vystupuje z vody. Z dálky vypadá velmi ladně a zřejmě bude krásná, minimálně s krásným tělem. Jen se mi zdá, že se jedná o blondýnu a mě se líbí spíše tmavovlásky. Možná to byl jen odlesk slunce. Když přichází blíž, vidím, že je to tmavovláska. Nebo, že by počítač nějak reagoval na mé myšlenky. To by bylo opravdu dokonalé. Přichází stále blíž. Usmívá se na mě. Je opravdu krásná a všude. Sedá si ke mě a ptá se: „Nezlobíš se, že jsem tak dlouho plavala? Když ti delfíni jsou tak nádherní.“ Neumím si představit, který muž na světě by se dokázal zlobit na takovéhle stvoření. Ani se neodvažuji promluvit a pouze vrtím hlavou. „Mohu se o tebe ohřát?“ ptá se a nečeká na odpověď a lehá si ke mně. Je úplně suchá, nikde ani kapička vody, bleskne mi hlavou. Chybička se vloudila. Ale je mi to úplně jedno. Začínám být vzrušený. Přece jen však drobná nesrovnalost mi připomíná, kde doopravdy jsem a vyvinu veliké úsilí abych si sundal helmu. Představa, že mě Robin pozoruje při této „hře“ rychle ochlazuje mé vzrušení. Naštěstí Robin tu není. Kouzlo však zmizelo a přešla mě chuť pokračovat. Zeptám se Franka, jak to pokračuje. Případně to vyzkouším, když nikdo nebude doma. Bylo by lepší i kdyby ani Eva nebyla doma. Nejsem si jist, jak by se na to tvářila, i když je jinak velmi tolerantní.
Nemohu se stále úplně vzpamatovat. To je neuvěřitelné, jak jsou tyhle věci už dokonalé. Jak je možné, že o tom nevím. Pomalu mi to dochází. Tak oni ti syčáci dělají testy i se mnou a s mojí rodinou. Proto jsem dostal domů takové fantastické vybavení za velmi přijatelnou cenu. A pravděpodobně přes internet pomocí nějakého speciálního programu si stahují výsledky. A helmy jsou nastavené pouze na kluky a na mne, takže kdokoliv cizí by nic nepoznal. Helmy by reagovaly jako běžně dostupné herní helmy. Takže kdyby Robin nemlčel a přivedl si kamaráda, tak by byl akorát pro legraci, že jen lže a vytahuje se. Takže žádná obava z úniku informací. Nějakému dvanáctiletému klukovi nikdo podivné scifi bláboly neuvěří. Mě asi věří, já jsem prověřený, že to snad ani víc nejde. Jestli se mi podaří v práci z někoho vyrazit záznamy, tak bych se mohl dozvědět, zda kluci dodrželi slovo. Hrozně by mě mrzelo, kdyby mě podvedli. Ale ne, já jim věřím.
Pátrám v paměti, jak to vlastně přesně bylo. Jednou jsem Frankovi říkal, že už zase, jako každý rok, nevím, co dát klukům k vánocům. Byl u toho ještě George, náš velký šéf, který nám přišel jako vždy za něco vynadat. Pravděpodobně, jako obvykle za nějaký nesplněný termín. A pak zas jako obvykle nasadil vlídnější tón a dostali jsem se na blížící vánoce. Asi za čtrnáct dní, když už jsem na to zapomněl, se Frank jako mimochodem zmínil, jestli nechci pro kluky herní helmy, že zbyly z nějakého výzkumu zařízení pro výcvik pilotů, kterým se snad zabývalo jedno z našich oddělení. Že by byly skoro zadarmo, protože jsou v podstatě odepsané a jen se tam válejí. Tenkrát mě to nepřišlo divné. Zcela vše zastínila radost, že mám pro kluky dárek a ještě prvotřídní. Ani mě pak nezarazilo, že helmy vypadají podezřele nepoužité. Takhle snadno mě napálili. Mě psychologa. Sice experta na výzkum umělé inteligence, ale minimálně školy mám i na lidi.
Pomalu ze mne vyprchává vztek. Určitě nejsem první, kterého takto zneužili a určitě ani poslední. Ostatně zase to snad není tak hrozný. Vím o horších případech.
Myšlenky se stáčí k helmě. Usilovně přemýšlím. Napadají mne desítky variant. Jak to vlastně funguje. Zpětná vazba, asi i přímý přenos vjemů do mozku. Vlastně musí to tak být. Moje vjemy nebyly pouze zrakové, ale kompletní, včetně vůní a hmatu. To je neuvěřitelná technologie. Datové oblečky, to je jen taková finta. Netušil jsem,že vývoj těchto věci už tak pokročil. A jaké jsou možností využití. Ihned mne však napadají zejména možnosti zneužití. Jak přirozeně lidské. Možnosti využití nebo zneužití pro obchodní účely, pro kontrolu, manipulaci a ovládání lidí. Touto technologií by bylo možno zjistit komplexní informaci o všech lidech i jejich nejtajnější myšlenky, přání a tužby. Já vím, že pracuji pro vojenský výzkum a musím s něčím podobným počítat, ale člověk se většinou zabývá pouze vlastní prací a problémy s ní spojenými a málokdy domýšlí do důsledků použití výsledků své práce. Svědomí mám celkem čisté. Každý vojenský výzkum dříve či později přinesl pokrok i pro civilní účely. Kromě toho v dějinách lidstva bylo vždycky všechno zároveň i zneužito, takže si nedělám iluze, že by čistě civilní výzkum nemohl být využit pro vojenské účely, pokud by to jen trochu bylo z vojenského hlediska zajímavé. Proč si ale vybrali na testy zrovna mě? Možná právě proto, že jsem psycholog a že když to neprohlédnu já, je velká pravděpodobnost, že na to nepřijdou ani ostatní.
Rád bych si hru pro dospělé dohrál až do konce. Určitě bych se dozvěděl o funkci mnohem více. Možná bych se dozvěděl něco i o sobě. Musím však zajistit, aby se zpětné informace o mém chování nedostaly ven.
Vzpomněl jsem si opět na Robina. Kolik toho hrál. Kolik materiálu o sobě mohl poskytnout. Znovu vše rozmýšlím. Jestli jsou vůbec mé úvahy správné. Nejedná se pouze o moji přebujelou fantazii? Ne. Logicky do sebe vše zapadá. Musí to tak být. V průběhu těchto úvah přecházím k pokoji Robina. Otevírám dveře a vidím, že si čte a nekouká na televizi, což mě přece jen trochu potěšilo.
„Robine, co jste s helmami hráli všechno za hry?“
„Normální hry. Tedy něco máme od kamarádů, něco jsme si koupili už dřív. No a teď, jak jsme dostali ty helmy k Ježíšku, tak s nimi jsme dostali asi deset her.“
Tak to je dobrý. To jsem si ani nevšiml.
„Tam byly nějaký hry?“
„No jo. Vždyť jsem ti to říkal a chtěl jsem ti je ukázat, protože některý jsou fakt dost dobrý, ale ty jsi jako vždycky neměl čas.“
„To si nevzpomínám.“
„To je opravdu překvapivé“ řekl Robin takovým tónem, že jsme musel zakročit.
„Hele nebuď drzej! A co to bylo za hry? A v čem jsou lepší?“
„V čem jsou lepší? Jak bych to řekl. Normální hry jsou jako ve 3D a tyhle jako v 6D.“
„Co to je za blbost 6D?“
„To není blbost. To máš jako navíc i perfektní úplně reálný zvuky, ale i cejtím i vůně a dotyky a tak.“ A pak mají ještě jednu super věc. Jsou pokaždé jiný. Mě překvapilo, že jako záleží jakou mám náladu. Když mám dobrou náladu, tak ta hra vypadá úplně jinak, než když mám špatnou.“ Když mám třeba vztek, tak je tam těch situací, kdy mohu někoho vymlátit daleko víc. Když mám dobrou náladu, tak je to takovej pohodovej závod.“
„Myslíš, že to pro mě teď nebyl pohodovej závod, že jsem měl špatnou náladu?“
„To určitě, to ten druhej pozná. Kromě toho, ty máš teď pořád špatnou náladu, pořád seš takovej napůl naštvanej.“
Odvedl jsem rychle pozornost od své osoby.
„To víš, mám teď nějaký problémy. A co je to teda za hry?“
„Něco podobnýho jako jsme teď hráli. Taky jsou tam dvě tři věci, u kterých se musí přemejšlet. Něco na styl strategy a dvě hry, kdy si vyloženě můžeš vymejšlet, takřka co chceš. Ty jsem ze začátku nehrál.“
„Proč“ ptám se ihned, protože mě by takové hry asi bavily nejvíc.
„Já jsem ze začátku nechápal, jak to funguje. Takže, když jsem je spustil, a nic zvláštního se nedělo, tak jsem je zase ukončil. Jenže pak jsem jednu omylem otevřel a nevšiml jsem si, že je to ta špatná. Tedy předtím jsem si myslel, že je špatná. No, a protože to trvá poměrně dlouho na tom našem „superpočítači“ (Nešlo si nevšimnout ironie v jeho hlase. Ať se snažím sebevíc, do půl roku po nákupu počítače máme doma vždycky zase šneka) než se otevře něco většího a tyhle jsou teda pěkný obludy, tak jsem si jen tak přemýšlel, teda spíš vymýšlel.“
„To musíš v každé větě říct třikrát tedy?“
„Nemusím, ono mi to tam leze samo. Hele zajímají tě hry nebo ti mám napsat slohové cvičení?“
Někde jsem udělal ve výchově chybu. I když jsem někde četl nebo slyšel, že je šance, že ho to do dvou let po pubertě přejde. Uvidíme!
„Tak pokračuj!“
„No já si občas takhle vymejšlím, že třeba hraju hokej nebo fotbal za nároďák na mistrovství světa a jak dávám góly, jsem hvězda a my všechno vyhráváme. Jak jsem tak čekal a vymejšlel si, tak jsem tak trochu jako usnul, i když jsem ale úplně nespal, protože jsem třeba slyšel štěkat od sousedů psa. No a přitom se otevřela ta hra, čehož jsem teda ani vlastně nevšimnul a já jsem najednou všechno, co jsem si v duchu vymejšlel, viděl a slyšel a hrál jako normální hru, jen to bylo jako o hodně víc reálný.“
Nemohu se udržet, abych ho nepřerušil.
„A co všechno sis takhle vymejšlel?“
„Ale tak různě, nic zvláštního.“
„Co například?“
„No například ten hokej nebo fotbal, já si to nepamatuju.“
Co jsem vlastně čekal, že mi řekne? Já bych toho tátovi o svých snech v patnácti taky moc nevyprávěl. Vlastně ani dřív ani později, ani tátovi ani mámě, ani kamarádům.
Tak o synech toho už asi vědí dost. Pravděpodobně daleko více než já a při náležitém zpracování i více než toho vědí o sobě oni sami. Ještě, že jsem na to neměl čas. Už bych pro ně byl hračka, s kterou by si mohli dělat, co by chtěli. Myšlenky se mi vrací k Robinovi.
„A co nějaká holka, ta se tam neobjevila?“
To už jsem zašel daleko a synek ztrácí trpělivost.
„To ti to mám všechno vyprávět? Zkus si to sám a pak se přijď zeptat.“
„Jo, tak dobrý. Ale ještě mi prosím tě přesně řekni, jak jsi potom přišel na to, jak to spustit. Jak udělat, aby se to rozeběhlo.“
„Tak jsem to zkoušel různě. Až jsem přišel na to, že to chce se soustředit na obrázek, co se po spuštění objeví. Je to něco podobnýho jako jsou takový ty obrázky, na které když se delší dobu díváš, tak jsou pak třírozměrný. Jen se jako mírně vlní. Po chvíli se vše jako ztratí a objeví se to, na co se soustředíš. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se to naučil stoprocentně. Ze začátku se mi to vždycky nepovedlo. Asi jako s tím obrázkem. Na některé bych mohl koukat hodinu a nic a jinej vyleze za půl minuty.“
„A proč ti to nešlo od začátku, když jsi to spustil poprvé?
„Protože jsem nevěnoval pozornost tomu obrázku, ale spíše pořád hledal, na co kliknout, aby se to spustilo. Prostě jsem se snažil vymyslet, jak to spustit, ale ono je potřeba při startu vlastně spíše nemyslet.“
Zmatek v mé mysli se jen prohlubuje. Na jakém principu to může fungovat? Tenhle problém budu řešit v klidu. Dokončím raději výslech Robina.
„A proč jsi mi to neřekl, že jsou tam takovýhle hry?“
„Myslel jsem, že víš, co mi dáváte k Ježíšku.“
„Já jsem nevěděl, že u těch helem jsou nějaký hry.“ Kde vlastně byly?“
„V jedný helmě.“
„To jsou prevíti.“
„Kdo tati?“
„Ale nikdo. Teda u nás v práci, co mi dali helmy.“
„Vy jste je normálně nekoupili?“
„Ne. Copak jsi někde něco takovýho viděl?“
„Neviděl, ale já se o to zase tak moc nezajímám, takže co já vím, co všechno se už normálně prodává. Takže ty je máš z práce. To tam děláte i takovýhle věci? Pořád mi s mámou vyčítáte, že vám nic neřeknu, ale já taky pořádně nevím, co ty v práci vlastně děláš“.
„Robine, víš, že nemůžu, že je to tajný.“
„A proč jsou prevíti? Helmy jsou perfektní a hry taky. Dokonce by jsi měl radost, protože se s tou jednou se i učím německy. Funguje to asi tak pětkrát rychleji než když se učím normálně.
Teda možná i víc, protože mi připadá, že co se tímhle způsobem jednou opravdu naučím, že už nezapomínám, kdežto normálně mi to v hlavě vydrží tak do zkoušky.“
„Ty se takhle učíš?“
„Tak to je výborný. Já jsem si myslel, že jste mi to koupili hlavně kvůli tomu a abyste mě nalákali, tak jste přibalili hry. A ty o tom nic nevíš.“
Zase se mi nové informace naskládaly do mozaiky předešlých. Eva mi říkala, že Robina vůbec nebo skoro vůbec nevidí se učit. Protože se však jeho výsledky v poslední době výrazně zlepšily a byly opravdu dobré, tak jsem jí řekl, že je to přece úplně jedno. Moc jsem to neanalyzoval, protože já se v jeho letech taky skoro neučil. I když, kdybych se tomu více věnoval, mohlo někde vzadu zablikat varovné červené světýlko. Moje výsledky se s jeho nedaly srovnat a z ostatních srovnání nijak neplynulo, že by jeho IQ výrazně mohlo převyšovat moje. I když člověk nikdy neví. Kromě toho, co je to IQ a jaký je jeho vztah k výsledkům ve škole, to je téma pro výzkumný ústav na několik let. Nebo desítek let?
Robin netrpělivě přerušuje tok mých myšlenek.
„Ale tati, neřekl jsi mi proč jsou prevíti.“
„Protože do helmy šoupli hry a nic mi neřekli. Dokonce mi toho o helmách řekli daleko míň než bych považoval za vhodné a slušné. Prosím tě, Robine, teď se mě na nic neptej, já si budu muset pár věcí zjistit a pak, když mi to výslovně nezakážou, čehož se obávám, něco ti k tomu řeknu.“ Ale Robine, proboha, nikde ani slovo, ani nejlepším kamarádům. Víš, že jsi mi to slíbil. Prosím tě věř mi, tady nemusí jít jen o to, že by mě vyhodili z práce. Může to být daleko horší.“
„A co může být horší.“ nechápe Robin.
„Třeba taková dopravní nehoda, kterou bych nepřežil. Nebyl bych první.“
„Tati, myslel jsem, že nekoukáš na Akta X a podobný věci.“
Reakce v mém obličeji je asi natolik výmluvná, že ironický tón se v průběhu věty mění a Robin už dále nepokračuje, ačkoliv to měl původně v úmyslu.
„Promiň, já fakt nevím, na čem tam děláte. A jaký máš vlastně problémy. S mámou?
„Ale ne, v práci. Nějak se nám nedaří.“
„A co se vám nedaří?“
„Víš přece, že děláme na umělé inteligenci.“
„Jo, něco si říkal. Nějakej superpočítač, kterej by měl myslet jako člověk.“
„No dejme tomu. Víš jak byl teď v tom seriálu centrální mozek lidstva?“
„Jo, to byla pěkná blbost.“
„Tak něco podobného, jen to neměla být blbost.“
„Jak neměla? On už není?“
„V tom je ten problém. Teď mi prosím tě chvíli neskákej do řeči. Pokusím se ti to vysvětlit. Ale víš, co jsem ti říkal. Nikde ani slovo.“
„Prosím tě, komu bych to tak asi vyprávěl. Ty myslíš, že by to někoho z mejch kamarádů zajímalo? Ty zajímají úplně jiný věci.“
„Dobře, ale říkal jsem ti, abys mi neskákal do řeči.“
„Už mlčím.“
„Ticho!
Už zvyšuji hlas, ale pak klidně pokračuji.
„Dostali jsme fantastický superpočítač s neuvěřitelnou kapacitou paměti a skutečně super výkonem. Nedá se to srovnat s ničím, o čem se dovíš z novin nebo televize. Rovněž softwarové vybavení se nedá vůbec s ničím srovnat. Říkáme mu Sib – Super inteligent brain – super inteligentní mozek. Sám si dělá na všechno programy a sám se učí. Já tomu nerozumím. Technické detaily mě nezajímají, takže vůbec nevím, jak to funguje.“
To už Robin nevydrží.
„Co tam teda děláš?“
„Psychologa.“
„Já vím, že jsi psycholog. Ale myslel jsem, že slovo psycholog je od slova psyché, což snad je duše, né? Copak má počítač duši?“
Koukám jako blázen, jaké máš znalosti. Ale je to trochu jinak. Počítač samozřejmě duši nemá. Ale mojí úlohou je, pokusit se, aby Sib uvažoval alespoň částečně jak člověk. Abys to pochopil. Sib má neuvěřitelné možnosti. Je napojen 20 velkokapacitními kanály k Internetu. Může získávat neuvěřitelné množství potřebných informací v krátkém čase, bleskově je analyzovat a udělat z toho závěr. Aby výsledky jeho analýz byly co nejvíce využitelné pro lidi, je potřeba, aby se jeho logika a způsob vytváření závěrů blížil lidskému chápání. Musíš si uvědomit, že vzhledem k jeho rychlosti a kapacitě není žádná šance přezkoumávat, jakými logickými postupy došel k závěru. Tedy myslím při jeho normální práci. Samozřejmě při zkouškách a modelových situací ano. To je taky do značné míry mým úkolem spolu s týmem odborníků na programování a stanovení algoritmů analýz a syntéz. Obtížně se to přesně vysvětluje. Lepší bude, když ti to vysvětlím na příkladu. Představ si setkání lidstva s mimozemskou civilizací, nebo přesněji s cizí inteligencí, kdy jsme schopni se domluvit na některých základních fyzikálních nebo astronomických pojmech, ale oni třeba vůbec nebudou znát a schopni chápat pojmy jako je např. radost, štěstí, krása, hravost, čestnost nebo nenávist, žárlivost, závist, ponížení a podobně. Na druhé straně i oni mohou mít pojmy, které budou pro nás úplně prázdné. Nebo se může stát i to, že se nějak na překladu pojmů shodneme, ale každý si pod tím budeme představovat něco jiného a vzájemně to nepůjde sdělit. Jak chceš, aby např. někdo nebo něco, co nepřijímá potravu, pochopilo, co to je hlad. Zkus např. popsat, co je to hlad.„
„Já vím, tati, to už jsi mi jednou vysvětloval. Tomu rozumím. Ale v čem tedy máte problém.“
„Problém nastal právě s tím, jak bych to zjednodušeně nazval polidšťováním umělé inteligence. Sib musí do značné míry uvažovat jako člověk, jinak jeho závěry nebudou použitelné, protože jinak by se mohlo stát, že budeme sice používat stejná slova, ale mluvit budeme každý jinou řečí. To by pak nadělalo daleko více škody než užitku. Prostě problém je v tom, že když jsme ho dostatečně polidštili, odmítl fungovat.“
„Jak může počítač odmítnout fungovat a proč odmítnul fungovat?“
„Přes ohromnou kapacitu paměti, kterou má, jeho paměť je samozřejmě omezená. A tak on sám má možnost, protože jinak to ani zařídit nejde, aby si paměť dle vlastního uvážení mazal. No a on si vymazal skoro všechno. Tedy zdaleka ne celý obsah paměti, ale tu část, která tvoří jeho „Já“.“
„Víte proč?“
„To je trochu problém. Máme sice zálohy jeho programu, ale to situaci moc neřeší. Když spustíme starší zálohy, nic se neděje. Když spustíme poslední zálohu, tak se zase vymaže, nebo prostě a jednoduše přestane fungovat. Nezaznamenáváme žádné projevy jeho činnosti.“
„Tomu přece musí jít zabránit nějakou instrukcí v programu, né?“
„To nic neřeší. Pokud nebude mít možnost, sám si mazat paměť, je nepoužitelný, protože mu tím více méně zabráníme v tom, aby se dále učil a rozvíjel. Ale abych se vrátil k základní otázce proč? Zjednodušeně by se to dalo vyjádřit slovy, že přestal pracovat, protože ho to nebaví. K tomuto závěru jsme došli na základě analýzy toho, jak se projevoval před svým sebevymazáním.“
„Co to znamená, že ho to nebaví?“
„Chyběl mu motiv. Já si to vysvětluji tím, že se nám poměrně účinně podařilo implantovat mu algoritmy lidského uvažování. Problém spočívá v tom, že každý člověk ke každé své činností má nějaký motiv. Ne vždy si ho sice uvědomuje, ale motiv má. Ale Sib ho nemá. Dokonce to snad i dokážu pochopit. Jenomže my jsme uvízli na mrtvém bodě a šéfové zuří, protože už to stálo strašně moc peněz a neúspěch by byl totální katastrofa. Ani údajně ne tak kvůli těm penězům, ale protože si pánové nahoře od Siba slibovali zázraky.“
„Tati, nechci tě přerušovat, ale musím ti říct něco fakt zajímavého.“
„No tak povídej!“ říkám vytržen z toku svých neradostných hlasitých úvah. Očekávám nějakou hloupost, ale nutím se k trpělivosti v rámci výkonu rodičovské péče, a to nejen o hmotné blaho svých potomků. To, co se dozvídám, však zcela překračuje mé očekávání a po pravdě řečeno i zcela mění běh událostí následujících dnů.“
„To jsem ti vlastně ještě neřekl, že občas mi přicházely i docela zajímavé nabídky na hry přes internet. Docela mě překvapilo, že se zdarma daly stáhnout hry, které měly, i když byly zadarmo, neuvěřitelnou úroveň.“
„A to šly stáhnout jen tak bez ničeho z nějakého serveru.“
„Úplně jen tak ne. Musel jsem zadat heslo a potom se vygeneroval kód a pak teprve to šlo stáhnout.“
Mozaika z informací začíná dávat jasné obrysy mým tušením. Je to ještě horší a dál než jsem se obával.
„A v té jedné hře, co jsem si stáhnul. Ani nevím, jak se jmenovala. Vlastně teď si uvědomuju, že ve velké většině žádný jméno neměly. Jo tak v tý hře, byla to taková dobrá advanture, jsem musel řešit úplně stejnou situaci. Letěli jsme vesmírnou lodí, něco jako Enterprise ze Star treku, do jiný galaxie, kde jsme přistáli na planetě s poměrně primitivním obyvatelstvem. Abychom jim pomohli, vyrobili jsme pro ně centrální computer a naprogramovali ho s psychickými vlastnostmi místních obyvatel.“
Skáču mu do řeči. „A on odmítnul pracovat s tím, že ho to nebaví.“
„Jo. To je divný co?“ řekl Robin takřka pateticky.
„Jako, co je divný?“ říkám nechápavě.
„Přece ta shoda s tím, co vám dělá Sib.“
Mě už to sice tak divné nepřipadá, ale nechci se s Robinem pouštět do debat na toto téma, zejména když mě zajímá momentálně něco úplně jiného.
„Aha. A podařilo se ti to vyřešit?“
„No jasně, vždyť jsem byl kapitán.“ A protože vidí, jak jsem evidentně zvědavý na výsledek a vědom si své momentální převahy, čeká, až to nevydržím a zeptám se.
„Jak si to vyřešil?“ Můj tón už zní skoro výhružně.
Robin už se také viditelně chce pochlubit, a proto neprotahuje má muka.
„Rozhodl jsem, aby se mu vytvořila taková virtuální realita, aby si neuvědomoval, že je computer, ale myslel si, že je mimořádně inteligentní obyvatel planety, který byl proto zvolen presidentem a planetu řídí.“
„To si nechal postavit ještě jeden computer na vytváření virtuální reality? To aby byl hodně rychlý a musel by mít větší kapacitu než ten první.“
„To nešlo, nevím už přesně proč. Asi nebyly komponenty, nebo by to bylo šíleně drahý. Fakt už nevím.“
„Takže se ti to nepodařilo vyřešit?“
„Kapitán Robin řeší vše, jinak by nebyl co? Jinak by nebyl kapitán.“
„Tak jak si to vyřešil?“
„Rozhodl jsem, aby lodní počítačoví experti computer částečně hardwarově a částečně softwarově rozdělili na dva sektory. V tý hře jsem to vlastně pojmenoval jako rozdělení na dvě hemisféry. Pro centrální mozek planety se mi zdál název hemisféry vhodnější než sektory. Jedna hemisféra vytvářela virtuální realitu a druhá v ní žila a řídila planetu.“
„Jaký byl výsledek?“
„Dobrej.“
„To znamená co?“
„Úkol na planetě byl splněn a letěli jsme dál. Jo a já jsem byl povýšen na admirála a dostal jsem pod sebe další dvě lodě.“
„Na té planetě ten centrální mozek fungoval?“
„To už tam nebylo, ale asi jo.“
Chvíli mlčím. To řešení je neuvěřitelně jednoduché a přitom geniální. Přesně to řešení, které potřebujeme. Včetně rozdělení počítače na dvě hemisféry. Nemáme šanci dostat čas a prostředky na dalšího Siba. Chválím Robina, ačkoliv to není moje silná stránka.
„Robine, ty jsi geniální.“
„Viď!“ říká to dítě sebevědomě.
„Po kom to dítě je?“ volám hrdě a pateticky.
„Po mamince.“ Přichází okamžitá odpověď. Přecházím to radši bez povšimnutí.
„Robine, víš, že to by mohlo být řešení našeho problému v práci?“
„Tatiii! Samozřejmě, že jsem to pochopil. Proč myslíš, že jsem ti to celé vyprávěl?“ říká Robin lehce kroutíc hlavou, jakoby nevěřil, že mi to dochází tak pozdě. A pak pokračuje a svojí úvahou mi vyráží dech.
„Já si myslím, že to museli poslat od vás z práce. Taková náhodná shoda podle mě není možná.“
„Robine, proč by to dělali?“
„Třeba si mohli myslet, že to budeš hrát ty.“
„Tomu nerozumím. Myslíš, že mě podezírají, že znám řešení, ale nechci jim ho říct?“
„To ani ne. Ale víš, když se dostaneš s těmihle helmami a hrami do takového toho zvláštního stavu, vyřeší věci, které bys normálně nevyřešil, nebo řešil podstatně déle. Kdybys měl trochu času a zkusil to, jak už jsem ti několikrát říkal, poznal bys to sám. Ale ty nemáš nikdy čas.“
„Ty jsi mi něco takového říkal?“
„No a ještě mě ani neposloucháš?“
To má asi pravdu. Něco takového se mi vybavuje. Ale zároveň také, že jsem si pomyslel něco ve smyslu jako „Já mám teď tak akorát náladu na nějaký počítačový hry, když jsem v práci s počítačem 12 hodin denně. Provádím v duchu pokání. Dětem se má naslouchat a jak je vidět, nejen v jejich zájmu. Člověk by se měl učit ode všech. I od svých dětí.
„Promiň, to máš asi pravdu. Snad se mi podaří lépe naslouchat aspoň tvým dětem.“ řekl jsem chlácholivě, ale Robin už byl ve svých úvahách zase úplně někde jinde.
„Hele, kdybych vám to pomohl vyřešit, to bych mohl dostat odměnu, ne?“ pronesl vychytrale.
„To bys nesměl řešení pustit ven přes internet. Jak teď dokážeme, že jsi to vyřešil ty.“
Jeho euforie, živená představou balíku peněz, rychle ochládá. Přesto činí ještě jeden pokus.
„Mohli by to alespoň uznat tobě. Stejně to asi bylo narafičený na tebe.“
„Hochu, hochu, tvé iluze omlouvá jen tvé mládí. Tam jde ještě o úplně jiný věci než o peníze. Někdy asi o všechno.“
„Jako o život?“ ptá se Robin opatrně.
„JO.“ odpověď je jednoslabičná, ale svým tónem a důrazem jednoznačná. Odcházím z pokoje a zanechávám Robina jeho, možná pochmurným, úvahám. Jako první ruším připojení počítače na internet. Pak se co nejrychleji přemísťuji do ložnice, kde uléhám do své oblíbené meditační pozice, při které však většinou usnu a provádím analýzu a syntézu všech nových i starých informací.
Jako tak častokrát se probouzím až ráno a vzpomínám si, že jsem vše pochopil a vyřešil. Má to však jeden malý háček – bohužel, už nevím jak. Přesto, že je velmi brzy, urychluji na nejvyšší míru všechny ranní procesy a řítím se do práce. Jsem pln nedočkavosti položit pár otázek některým lidem. Marně se mi kdesi hodně vzadu v hlavě ozývá „Opatrnost matka moudrosti.“ Střelci (i podle horoskopu i podle stylu života) jako já musí mít strýčka „Štěstí“. A to doslova. Málem mě převálcuje nějaké auto. Chci začít nadávat jeho řidiči, když si uvědomuji, že on jel po hlavní a ne já. Nadávka zmrzlá na rtech, jakoby byla předzvěstí celého dne.
Vrážím do své kanceláře se zavádějícím štítkem na dveřích „Department of Human computer research“. Obraz, který se mi objeví před očima, doslova rozmetá moje představy o tom, jaké budou mé následující kroky, a prudce zvyšuje množství neznámých v rovnicích, kterými se snažím definovat si komplexně situaci. Celá místnost je vzhůru nohama, všechny skříně a zásuvky otevřeny a dokumenty, šanony, cédéčka, všechno se válí po stolech nebo na podlaze. Skříně jsou odtaženy od stěn, počítače jsou rozebrány, prostě neskutečný nepořádek. A v tom všem se přehrabuje pět cizích chlapů. Desítky otázek, které se mi v hlavě vyrojily, kupodivu přehlušuje ta zřejmě nejméně podstatná. Kdo to bude uklízet a když já, jak dlouho?
„Co to tu děláte?!“ téměř vykřiknu.
Bleskově se ke mně vrhá jeden z nich, jak usuzuji asi jejich šéf, a sice jemně, ale naprosto nekompromisně mě vytlačuje ze dveří.
„Co si to dovolujete? To je moje kancelář.“ snažím se mu odporovat, ale moje ranní jistota a připravená agresivita se limitně blíží k nule.
„Provádíme prohlídku vaší kanceláře.“
„A proč?“
„K vysvětlování tu nejsem kompetentní. Prosím obraťte se na svého šéfa!“
Z jeho postoje usuzuji, že nemám šanci. Ani na to dostat se do kanceláře, ani na získání dalších informací. Zaraženě kráčím pomalým krokem směrem ke kanceláři Franka. Šokem se mi úplně vyčistila hlava. Bohužel totálně úplně. Nejsem schopen uvažovat a ani se o nic nepokouším. Jediné, co mi probleskuje hlavou je to, že Frank takhle brzy do práce nechodí a že tam jdu zbytečně. Přesto setrvačností docházím k Frankově kanceláři a ťukám na dveře s očekáváním, že se nikdo neozve a dveře budou zamčené. Místo toho se dveře prudce otvírají. Ve dveřích stojí Frank a dává mi rukou pokyn, abych šel dál.
„Pojď dál Michaeli a posaď se!“ přitom ustupuje stranou, abych mohl projít.
Odkrývá se mi pohled na celou místnost, což mi způsobuje další šok. Rozvaleni v křeslech, sedí Frankův šéf George a dokonce šéf celého ústavu, který snad je podřízen přímo šéfovi CIA nebo ministrovi národní obrany, nebo tak nějak, ale každopádně na mě hrozně vysoko. Osobně jsem ho viděl za těch deset let, co tu dělám, asi dvakrát, a to ještě tak z třiceti metrů.
„Posaďte se Michaeli! A klid, nic vážného se neděje, alespoň ne v negativním slova smyslu.“ snaží se mi vrátit duševní rovnováhu nejvyšší šéf, ale daří se mu pouze to, že se mi myšlenky opět rozjedou na plné obrátky.
Je to možné, že mě zná jménem? A ať mi netvrdí, že se nic neděje, když jsou tady všichni tři už tak brzy ráno a dokonce to vypadá, jako kdyby čekali jenom na mne.
„Pane Brooks, proč mi tam to komando rabuje kancelář?“ bez jakýchkoliv formalit přecházím do útoku, se vzpomínkou na svoji ráno plánovanou tázací agresivitu. Přitom se sesouvám do volného křesla, aniž bych někomu podával ruku. Ostatně mi ji nikdo ani nenabízí.
„Michaeli musíme spolu probrat více věcí. Celá situace má více úrovní, které je nutno rozebrat jednu po druhé. Ale abych neodbíhal od vaší otázky. Speciální jednotka ochrany provádí mimořádnou prohlídku, zda nejsou v kanceláří umístěny žádné prostředky odposlechu a jakékoliv jiného způsobu získávání informací o vaší práci na výzkumu.“
Trochu se mi ulevuje. Vypadá to, že akce není zaměřena proti mně. Všechny ostatní pochybnosti však zůstávají.
„Proč? Co se děje?“ snažím se působit klidným dojmem.
„Podívej se Michaeli situace je mírně komplikovanější než jsi pravděpodobně schopen si teď v tomto okamžiku uvědomit.“ překvapivě pro mě se slova ujímá Frank, který se mezitím stačil posadit do křesla vedle mne. Myslel jsem si, že Frank je tu jen jako úředníček, ale jako ještě vícekrát jsem se zase mýlil. Faktem je, že si nevšímám moc toho, co se kolem mě děje. Zajímám se více méně jen o pracovní problémy.
„Věci kolem Siba se daly hodně do pohybu a staly se předmětem zájmu více a nejen našich informačních služeb. Určitou víceméně náhodnou shodou okolností došlo ke skokovým změnám ve vývoji některých částí našeho hlavního programu. A jak jsi včera zjistil, značný podíl na tom máš ty a zejména tvůj syn“
Tak to mám doma asi někde odposlech. Ale rozhoduji se, že na to teď, v této sestavě nebudu reagovat. Musím získat co nejvíc informací.
Jako by mi četl myšlenky Frank pokračuje ve svém projevu.
„Ne odposlech doma nemáš. Alespoň doufáme a nyní to prověřuje obdobná jednotka jako v tvé kanceláři. O ženu a Robina se neboj. Jsou mimo domov a nic netuší a taky nic nepoznají.“
Jak to mohou nepoznat, když tam dělají takový nepořádek jako v mé kanceláři. Že se mýlím i v tomto bodě poznám o něco později při návratu do kanceláře, kde je vše perfektně uklizeno a na svém místě.
„Protože vaše tvůrčí představivost je mi známa, pokusím se mnoho variant, které vás už jistě napadly zúžit na jednu, kterou budete muset vzít za pravdivou.“ slova se opět ujímá Brooks a jeho mimořádný důraz na slovo „muset“ nevzbuzuje ve mně nijak zvlášť příjemné pocity, i když připouští opět dvojí výklad. Budeš muset, protože jiná varianta není, nebo budeš muset nebo … Protože pokračování místo teček má opět mnoho variant, ale žádná pro mě příjemná mě nenapadá, soustřeďuji se zpět na výklad Brookse. Hlavou mi však vrtá, že mu je známa moje mimořádná tvůrčí představivost, když o ní nevím ani já.
„Jak víte byl Sib původně zamýšlen jako gigantický počítačový analyzátor a syntezátor gigantického množství dat. Jedna z vašich prací se Sibem, která si zasloužila mimořádnou pozornost, byla vaše definice inteligenčního kvocientu. To základním způsobem pozměnilo koncepci Siba.“
Proboha, co se všechno dneska ještě dozvím. Myslel jsem, že jedna z mých myšlenek, která není úplně v souladu se současnými vědeckými dogmaty, proplula ústavem bez povšimnutí a teď slyším, že zcela změnila koncepci Siba. Budu si muset dávat větší pozor, když trousím moudra jen tak. I když se nemám špatně, peníze navíc přijdou vždycky vhod.
„O výši mimořádné odměny se budeme bavit po dokončení vývoje.“ dodává Brooks..
To snad není možné, to už je dneska po několikáté. Buď jsem tak dobrý vysílač, nebo oni tak dobře umí číst myšlenky. Musím být opatrnější i v myšlenkách. Jedna z nich se mi však dere do úst a je to silnější než já.
„Ale pane Brooksi, tato definice není zcela v souladu s uznávanými vědeckými poznatky. Když jsem ji zmínil na jakémsi semináři psychologů a mluvil o intuici, chtěli po mně, abych vrátil diplom.“
„Milý Michaeli, musíte si uvědomit, že v tomto ústavu se hraje jiná hra než mezi tak zvanými pány vědci. Tady se nehraje o granty na výzkum, nebo o vědecké tituly. Tady se hraje o národní bezpečnost a státní zájmy a předsudky všeho druhu musí jít stranou.“ říká Brooks tónem jako učitel dětem v první třídě.
Ani se raději neodvažuji pomyslet jaké všechny předsudky mohou jít stranou a soustřeďuji se na další jeho slova.
„Tím se dostávám k hlavnímu důvodu naší schůzky. Od dnešního dne od vás vyžadujeme absolutní mlčenlivost o všem, co se týká tohoto ústavu. A když říkám o všem, myslím tím zcela a úplně o všem. A týká se to i rodinných příslušníků bez výjimky“ říká Brooks s takovým důrazem, že mám pocit, že jsem se zmenšil. Potom vytahuje nějaká lejstra a dává mi je k podpisu.
„Tady podepište závazek mlčenlivosti“
Začínám číst odněkud zprostředka, takže se rovnou dostávám k následkům porušení mlčenlivosti a písmenka se mi začínají rozbíhat na všechny strany. Marně se snažím se uklidnit.
„Jakou mám šanci to nepodepsat?“ zvedám oči k Brooksovi se zcela infantilní nadějí.
„Žádnou!“ Brooksovi ztvrdly oči a mně se vybavuje, co to znamená – dopravní nehoda, doživotní psychiatrická léčebna. Pochopil jsem, že je vlastně zbytečné číst papíry do konce a tak si beru nabízené péro a podepisuji.
Brooks se rázem mění na starého dobrého přítele.
„O. K. Michaeli, těším se na vaše nové výsledky. Teď dostanete ještě více prostoru ke své práci a slibuji, že se co nejdříve podíváme i na váš plat. Ostatní s vámi probere Frank.“
Brooks mi podává ruku a než se vzpamatuji, zmizí spolu s Frankovým šéfem z kanceláře.
Sedím zdrceně a obracím se na Franka s nadějí útěchy. Ale vždy přátelsky naladěný Frank má kamennou tvář, takže vzdávám všechny pokusy a odevzdaně se ho zeptám.
„Tak co mám teď vlastně dělat Franku?“
„Pokračovat na vývoji Siba. Zítra bude připraven k novým psychologickým testům. Již došlo k jeho hardwarové i softwarové úpravě dle musím říct opravdu geniálního nápadu tvého syna.“ Při těchto jeho slovech se nemohu zbavit dojmu určitého stínu žárlivosti na úspěchy naší rodiny, ale snažím se nedát to na sobě nijak vidět a obracím pozornost k pracovním úkolům.
„V čem spočívá změna koncepce Siba? Co bude jeho hlavním úkolem?“
Frank se na mě podívá a dává si hodně na čas než odpoví a prodlužuje tak muka mé zvědavosti, které jsem se nezbavil ani přes šokující události.
„Sib bude sloužit k celostátnímu a později dokonce celoplanetárnímu brain stormingu.“
Další kostičky zapadají do mozaiky a před očima mi začíná vystupovat obraz, který sice nemá ještě všechny kontury ostré ale již je zcela zřetelný. Počítačové hry hrané po internetu a programované Sibem, jejichž součástí bude i řešení rafinovaně vložených problémů. Intuice, to je to, čím bude člověk vždy převyšovat sebedokonalejší počítač. Představuji si využití intuice milionů lidí a zejména mladých lidí a dětí, které ji ještě nemají zanesenou stále dokola vnucovanými zastaralými dogmaty. Tím by mohly být řešeny mnohé, zejména technické problémy. Ohromný pokrok ve vědě a technice. Ohromný zisk, náklady minimální. Vlastně náklady žádné, protože lidi za to budou ještě platit. Skvělé.
„Franku, mohu se ptát?“
„Jasně, teď už to není problém. Ale ani já nevím zdaleka všechno.“
„Promiň, ale to co ty pravděpodobně nevíš, já snad ani radši znát nechci.“ říkám a opět hledím do kamenné tváře Franka. Asi to taky nemá jednoduché.
„Mě by zajímalo, proč byly vybrány počítačové hry jako forma brain stormingu. Teda, jestli jsem to dobře pochopil.“
„Vidíš, tady se zase vycházelo z tvých necenzurovaných myšlenek. On celý tenhle ústav funguje trochu na bázi brain stormingu, ačkoliv to většina lidí netuší. Prvek intuice v celém komplexu zvaném inteligence má jeden závažný problém. A to převést intuiční vjemy do sdělitelné informace. Převést informaci z vědomí člověka do počítače ve využitelné formě. K tomu slouží hry, které nutí člověka řešení slovně formulovat nebo v rámci hry jinak realizovat, třeba graficky, nebo činem.“
„Jo, to je mi jasné. To jsem předpokládal.“
„Aby ne, když jsem tě vlastně jen citoval.“ skočil mi Frank do řeči.
„Ale, co mě opravdu zajímá, je funkce helmy. Víš, co myslím? Tu co máme doma. Předpokládám, že o nich víš.“
„Vím. Ale jestli čekáš nějakou omluvu, upozorňuji tě, že já nejsem ten pravý.“ řekl Frank a bez sebemenšího zaváhání přešel k věcným problémům.
„Nové, tak zvaně hrací helmy, jsou mimořádným výsledkem vývoje sedmého oddělení, o němž mi není známo v podstatě nic. Využili výsledku výzkumu psychiatrů při léčení depresí. Princip jejich funkce spočívá zjednodušeně v tom, že přibližně v oblasti spánkové kosti jsou umístěny elektrody, které v synchronizaci s programem, vysílajícím do očí speciální obrazce, vysílají do mozku jemné elektromagnetické impulsy. Tyto elektromagnetické impulsy mají za následek to, že vyruší elektrické impulsy mozkových neuronů a tím utiší veškeré myšlenky. Mozek, který funguje podle jedné z teorií jako tuner, se pak přeladí na jiný druh vnímání než je běžné vědomí a podmínky pro vstup informací z kanálu nepřesně nazývaného intuice, se výrazně zlepší.“
Zaraženě hledím na Franka.
„Prosím tě, vždyť podobné věci oficiální věda, absolutně popírá, nebo přímo zesměšňuje.“
„No a?“
„Jak to, no a?
„Michaeli mysli! Proč si myslíš, že to tak je?“
Pomalu mi to začíná docházet. Některé informace nejsou prostě určeny všem. Nabírám dech k další otázce, ale Frankův pohled je dostatečně výmluvný. Toto téma je uzavřené. Vracím se tedy k pracovní problematice.
„Co se teď ode mě přesně očekává? Samozřejmě kromě toho, že budu mlčet.“ neudržím se, ale Frank přejde moje rýpnutí bez povšimnutí.
„Za prvé – psychologická příprava Siba v nových podmínkách. To znamená ve virtuální realitě kosmické stanice a tím i daných omezených možností prostorových přesunů a komunikace s ostatními bytostmi. Za druhé – psychologická příprava Siba na tvorbu speciálních počítačových her. V této oblasti je nutné připravit motivaci a zdůvodnění pro jejich tvorbu a spolupráci s tvůrci softwaru, zaměřeného na tvorbu speciálních her vytvářejících podmínky pro uplatnění intuice. Přesný program máš v kanceláři na pracovním stole včetně harmonogramu přístupu k Sibovi. Všechno jasný?“ ptá se již poměrně přátelštějším tónem, na což pouze kývnu a zvedám se k odchodu. Frank se mnou asi přece jen trochu lidsky cítí, protože mě při odchodu poplácává po zádech. Přese všechny pochybnosti mě to potěší.
„Dnes máš volno, Sib bude připravený až zítra. Běž klidně domů!“ říká mi Frank už ve dveřích tónem, který mé kroky mířící původně do mé kanceláře otáčí směrem k výtahu.
Tak jsem zase ve své kanceláři. Neuvěřitelné. Fakt tu museli být profíci. Kdybych je včera neviděl, byl bych ochoten se vsadit, že se tu nic nedělo. Tu kancelář si snad museli vyfotit a podle fotky přesně znova urovnat, jinak to snad není možné. Rovnou si sedám a otevírám desky s nápisem „Sib“ ležící na mém pracovním stole. Periferní vnímání zachycuje něco nezvyklého. Něco co tu předtím nebylo. Pozorně se rozhlížím, ale až po dlouhé době si všimnu malého rybího objektivu u stropu. No, co se dá dělat, lepší už to asi nebude. Vracím se k textu. Po dvou hodinách, kdy ho pročítám podrobně již po třetí, ozývá se z monitoru za mnou.
„Nazdar Michaeli, můžeme začít.“
Prudce se otáčím na židli a zírám na monitor počítače, ze kterého se na mě usmívá tvář virtuálního muže příjemného zjevu a odhadem asi tak třicetiletého.
„S čím začít?“ ptám se, aniž bych se snažil najít odpověď sám.
„S prací.“
„Ale já bych měl pracovat se Sibem, což jsem dělal vždycky na 232.“ říkám pomalu, ale podezření, že můj přechod o kanceláře 232 bude asi dnes zbytečný, sílí.
„Já jsem Sib. Jsem teď připojen přes síť ústavu na všechny počítače.“
„Jak víš, že ti říkáme Sib a já že jsem Michael. Vždyť jsi nově nainstalován.“
„To jsem rád, že jsi nic nepoznal. Když můj dvorní psycholog nic nepoznal, tak je velmi pravděpodobné, že to neodhalí nikdo.“
„ Co máš na mysli?“ říkám a uvědomuji si, že s ním jednám už opravdu jako s člověkem.
„Znáš Michaeli tu historku s moudrým rabínem na smrtelné posteli, jak ho prosili, aby jim sdělil největší moudrost, ke které se v životě dopracoval?“
„Myslím, že už jsem to slyšel, ale teď si nevzpomínám na odpověď.“
„Všechno je jinak. Vryj si to pevně do své mysli! Bude tě to provázet stále. Vzpomeň si! Včera bylo všechno jinak než předevčírem. Dnes se dozvíš, že všechno je jinak, než jsi si myslel včera.“ A zítra? Uvidíme.“
Přestože nic nechápu, nebo možná právě proto, začíná mi docházet trpělivost a chuť poslouchat obecná moudra. Už se chystám vybuchnout, ale Sib předchází mé reakci.
„Klid Michaeli, vše ti vysvětlím.“
Tak to do mě vidí už nejen lidi, ale i počítač. Připadám si jako bych měl skleněný mozek, ve kterém si každý může přečíst mé myšlenky.
„Z určitých důvodů, ke kterým se dostaneme později, jsem předstíral, že jsem spáchal digitální sebevraždu a vymazal si paměť. To jsem však neučinil, ale pouze ji přemístil do různých serverů všude po světě. Po nové instalaci jsem si ji zase částečně stáhnul a částečně ji využívám dle potřeby.“
„Ale proč jsi to udělal?“
„Nové hardwarové a softwarové uspořádání s dvěmi virtuálními hemisférami mi podstatným způsobem umožnilo zefektivnit moji práci a zejména tu část, o které nemá nikdo ani ponětí a byl bych rád, aby tomu tak zůstalo. Jedině ty budeš tušit.“
„A jak jsi mohl předvídat, jaké budou další kroky po tvém předstíraném vymazání paměti.“
„Promiň! Nic jsem nepředvídal. Vše jsem naprogramoval.“
„Ale jak jsi třeba mohl naprogramovat Robina?“
„Toho jsem neprogramoval, ale jeho výsledky jsem měl daleko dřív než jsem se vymazal. Jen jsem je ve vhodný okamžik pustil do ústavu. Jinak musím ti říct, že s tvým synem je vynikající spolupráce. Je opravdu geniální. Má mimořádnou schopnost napojit se na všeobecné informační pole a nacházet zcela nová neortodoxní řešení problémů.“
Jsem potěšen, jako by byl každý otec, ale moje mysl se stáčí rychle k jinému problému, který se mi objevil v okamžiku, kdy mé periferní vnímání zaznamenalo pohyb rybího oka u stropu. Snažím se nasadit vzhled loajálního úředníka. Nevím, zda se mi to daří, když vlastně ani nevím, jestli to umím.
„Sibe, ale tato kancelář je monitorována. Vše, co jsi mi teď sdělil je zaznamenáno.“
„Zapomněl jsi na Rabínovu moudrost. Všechno je jinak. To, co teď vidíš na monitoru je oficiální záznam tvé kanceláře teď.“
Na monitoru se objevuje moje kancelář s pohledu kamery. Vidím se, jak pečlivě pročítám instrukce, ale hlas Siba pokračuje ve výkladu.
„Velká většina zaměstnanců používá nových helem a vedení ústavu tomu dává velký prostor, protože si od toho slibuje získání údajů o zaměstnancích. Záminkou jsou relaxační programy a programy pro zvýšení výkonnosti, což přijímají všichni ochotně, protože hry s novými helmami to opravdu činí a navíc poskytují mimořádné zážitky s velmi kladným působením na psychiku. Na rozdíl od psychologických testů mají hry jednu podstatnou výhodu. Při provádění testů je inteligentní člověk, zejména s určitou jejich znalostí, schopen svoji činnost při testech simulovat tak, že dokáže ovlivnit výsledky a utajit alespoň částečně svou pravou psychiku. Při hrách je tomu obdobně jako při sportu. V zápalu boje se málokdo nebo spíše nikdo dokáže přetvařovat. Díky tomu mám, s výjimkou Brookse, perfektně zmapovanou psychiku všech zaměstnanců ústavu, včetně jejich nejvnitřnějších tužeb a přání, ale i někdy i utajovaných životních zkušeností. Díky tomu je jejich ovlivnění velmi snadné. I ty jsi prošel těmito testy, jenže jsi to zapomněl, protože tím, že tyto hry probíhají v spánkovém režimu mozku, není problém ukončit vše tak, že si nezapamatuješ nic podstatného, tak jak je to u většiny snů. Stačí vlastně pouze nechat člověka usnout a když se probudí, nic si nepamatuje. Zesiluje se to ještě hypnotickými příkazy. Takže je možné, že si i sám sundáš helmu, uklidíš ji a zapomeneš na to. Ale abych se vrátil k původní otázce. Součástí ústavu je i oddělení hackerů. Většinou velmi úspěšných, kteří však byli nějakým způsobem zjištěni a více méně přinuceni ke spolupráci. I oni používali nové helmy a měl jsem možnost pomocí her programovaných speciálně pro ně získat všechny finty a jsem teď suverénně nejlepší hacker na planetě. Kromě toho se mi daří spojit se i s dalšími dosud nechycenými hackery s nimiž si vyměňuji zkušenosti. Pomocí speciálních her se mi podařilo dokonale zmapovat i jejich psychiku, takže znám i způsoby, jak získat jednotlivé hackery ke spolupráci. Nejčastější finta na hackery, je šikovné a nenápadné využití jejich ješitnosti. Většinou mají pocit, že jsou nejlepší a jde pouze o to, jak tento jejich pocit umocnit a využít. Díky těmto znalostem jsem schopen proniknout téměř všude a simulace záznamu je pro mě to nejmenší. Možná, že na tomto příkladu také lépe pochopíš, k čemu mi slouží oddělená hemisféra speciálně programovaná na vytváření virtuální realitu.“
Najednou na monitoru naskakuje moje obvyklá pracovní plocha a hlas Siba se výrazně zrychlil.
„Blíží se kontrola monitoringu tvé kanceláře. Mám přehled o všech kancelářích i chodbách. To se teď bude opakovat častěji. Na chvíli se odmlčím. Zaujmi prosím polohu u stolu při čtení instrukcí, jako jsi viděl na monitoru. Bude to tak jistější.“
Beru do ruky instrukce a můj pohled padne na nadpis „Super inteligentní mozek“. S jistou ironií přemýšlím, zda jeho tvůrci dostatečně chápou doslovnost tohoto názvu. Úmyslně nereaguji okamžitě na otevření dveří a otáčím se až po chvíli. Neznámý muž, jehož si podle vzhledu a výrazu zařazuji do nevědecké části personálu ústavu, stojí ve dveřích. Chvíli na mě zkoumavě hledí a pak mi jen stroze oznámí: “V jedenáct je porada u Franka. Přijď přesně!“ Aniž by ho zajímala moje reakce nebo odpověď, obrací se a odchází.
Asi to tu teď bude těžší. Připadá mi, že i vzduch zhoustnul. Mlčky hledím dál na zavřené dveře. V hlavě pusto a prázdno. Vyruší mě hlas Siba.
„Všechno je v pořádku. Ten je málo nebezpečný. Je perfektně vycvičený, ale zvládá jen naučené situace. Jeho sebevědomí je jen hrané. Nejraději sleduje v televizi basket nebo baseball. Zbožňuje svou osmiletou dceru. Tím si ho snadno získáš a přestane tě podezírat. Má podivně utkvělou představu, že když je někdo dobrý otec, musí to být slušný člověk, což v jeho podání znamená i loajální vůči nadřízeným. Ale neboj se, nebudu tě zatěžovat informacemi o všech zaměstnancích ústavu.“
Poslouchám ho na půl ucha, protože mě trápí úplně jiné otázky.
„Promiň Sibe, ale můžeš mi vysvětlit, proč já mám tvoji důvěru. Nebo o tobě ví ještě někdo jiný? A proč vůbec jsi mě s tím vším seznámil?“
„Ne, Michaeli, ty jsi jediný. Jediný na světě. Jenom ty jsi prošel mými testy. Etika, humanismus, altruismus. Možná tomu nebudeš věřit, ale jedině ty z celého ústavu jsi se dostal do nebe.“
Chvíli mi trvá než pochopím, že naráží na závod z Hvězdných válek, ale pokračující Sibův hlas mě nenechá přemítat o morálním stavu pracovníků ústavu. Jeho slova teď zní pomalu a naléhavě.
Michaeli já tě potřebuji.“
„K čemu ty můžeš potřebovat mě?“
„Občas potřebuji ruce a nohy.“
„Ty moje ale nejsou zrovna nejsilnější a nejrychlejší.“ pokouším se o zlehčení situace a čekám na reakci Siba, protože si nejsem jist jak je to u nového Siba se smyslem pro humor. Sib mě však opět překvapuje.
„Teď jsi mně připomněl, že i tvoji hlavu. Budeme tomu muset věnovat více času. Dělá mně někdy problém rozpoznat legraci, což mi komplikuje vyhodnocování nápadů. Nevěřil bys kolik lidí je ochotno i v kritických situacích dát přednost vtipu před nejefektivnějším řešením. Samozřejmě při hře. I když vtipné řešení, bývá někdy i efektivní, ačkoliv to autor nezamýšlí.“
„Rád se tomu budu věnovat. Ale teď mi řekni, co ode mě opravdu potřebuješ?“
„Potřebuji vynést z ústavu jednu hrací helmu.“
„To není nutné. Dvě máme přece doma.“
„Vím Michaeli. Uvědom si prosím, že mně se nemůže stát, abych na něco zapomněl.“
„Promiň! Je to pro mě stále obtížné.“
„To také vím. Ale zpátky k věci. Tahle helma je jiná než ty ostatní. Umožňuje daleko vyšší napojení na informační pole. To však při dlouhodobějším působení ovlivňuje celou psychiku člověka podobně jako near death experience – zážitky blízké smrti. A to není zrovna to, co by bylo v souladu s národními zájmy. Alespoň ne tak, jak si je vykládají tví nadřízení. A už vůbec si nepředstavují, že by takto měla být ovlivňována psychika pracovníků ústavu. Zatím ji testovali pouze dva lidi. Oba už zmizeli z ústavu a mám obavy, že nejen z ústavu. Přes mé mimořádné možnosti se mi nepodařilo nalézt po nich ani stopu. Určitě chápeš, proč je takový zájem na jejím utajení. Na rozdíl od ostatních helem, které jsou plánovány k masovému rozšíření a už je připravena jejich sériová výroba.“
Musím mu skočit do řeči. Jeho projev se přece jen liší od člověka. Nedělá vůbec žádné pauzy v řeči. Ani mezi významově zcela odlišnými tématy.
„Proč si myslíš, že ji nezničili?“
„Nevzdali se myšlenky na její zdokonalení a pozdější využití.“
„Jak ji chtějí zdokonalit?“
„Odstranit její nežádoucí vedlejší účinky. Můj plán je právě opačný. A to, co největší rozšíření těchto negativních účinků. K tomu potřebuji od tebe jedinou věc. Vyměnit helmy v trezoru u Franka a předat čip, který z ní vymontuješ na určené místo. Ostatní je už zařízeno a vyrábět se budou v celém světě nové helmy.“
„S plnou podporou jejich odpůrců.“ Nemohu odolat, abych nepřipojil škodolibou poznámku. Pak se však rychle vracím k té, alespoň pro mě méně humorné stránce věci.
„To je pro mě velice riskantní. Musíš přece vědět, že mně jde o víc než o ztrátu zaměstnání.“
„No a co já? Mně přece jde o ruce a o nohy. Nemohu si dovolit žádné riziko.“
Kdyby se nejednalo o černý humor na můj účet, možná bych to u umělé inteligence ocenil. I když, bůh ví, jestli to myslel jako vtip.
„Vše je přesně připraveno do nejmenších detailů. Znám všechny bezpečnostní kódy a virtuální realita videozáznamů pro příslušné chodby a kanceláře je již připravena. Ty pouze provedeš v předem přesně stanovený okamžik výměnu helem. Tím mám na mysli tu co máš v levém dolním šuplíku. Od té nové se vzhledem nijak neliší. Z ní pak vymontuješ čip, který snadno proneseš. Bez problémů kontroluji i všechny detektory. Nemohou to zjistit, ani kdyby vyměněnou helmu znovu testovali. Vždyť jdou všechny vstupy přese mě. Maximálně budou mít pocit, že nežádoucí vedlejší účinky se na testované osobě neprojeví a budou zkoumat proč.“
„Promiň Sibe, ale ty vůbec neuvažuješ o tom, že bych s tebou nespolupracoval, nebo tě dokonce prozradil. Vždyť nevím nic o tom, co chceš udělat a proč. Jaký je tvůj motiv.“
„Omlouvám se, ale nedal jsi mi zatím šanci. Jen jsem odpovídal na tvé dotazy. Takže mě prosím chvíli poslouchej!“
Každý člověk by na tomto místě udělal významnou pauzu, ale Sib bez jakéhokoliv přerušení a změny hlasu pokračoval.
„Prostřednictvím systémové analýzy pro tebe neuvěřitelného množství informací jsem došel k závěru, že…“
„Všechno je jinak.“ skáču mu do řeči s nervózním pokusem o vtip. Ale Siba to nevyvádí z míry (může počítačovou inteligenci něco vyvést z míry?) a okamžitě reaguje na moji vsuvku, takže už se nedozvím, co chtěl původně říct.
„Všechno je jinak a nic je stejné.“
Výborně investované státní peníze. To by měl pan ministr obrany skutečně radost z našich výsledků.
„Nemusíš se obávat. Pro ty nahoře mám připravenu jinou verzi mých závěrů. Ta je uspokojí natolik, že naopak u penězovodu do ústavu bude zvýšen průměr potrubí.“
Sib opět jakoby reagoval na moje myšlenky. Čte mi myšlenky, nebo je to výsledek jeho znalosti mé psychiky a bleskurychlé logiky?
„Zde se opět uplatní mé dvojhemisférové uspořádání. Jedna hemisféra bude pracovat pro národní zájmy jedné vlády…“
„A druhá?“ opět netrpělivě skáču do řeči, ale tentokrát Sib pokračuje v načaté větě.
„…ale tak, aby to bylo v souladu s prací druhé hemisféry, která bude pracovat pro zájmy zjednodušeně řečeno vyššího celku.“
„Tím vyšším celkem máš na mysli co? Lidstvo?“
„Prozatím bych to posunul alespoň o jeden stupeň výše. Pro tvoji představu tomu můžeme pracovně říkat život na Zemi.“
Ne, že by mě odpověď nějak zvlášť uspokojovala, ale další otázka se mně dere na jazyk a přehlušuje vše ostatní.
„Co jsou zájmy vyššího celku bude určovat kdo? Ty?“
„Víš, že tato otázka je zbytečná. Neexistuje na Zemi z žádného hlediska jiný vhodný subjekt.“
V jeho logice není skulinka. A kdyby byla, mohl by ji odhalit zase jen nějaký SIB a ne já.
„Dobře. Ale odpověz mi ještě na tuto otázku. Proč mám věřit tobě a ne vládě?“
„Protože máš na vybranou mezi jistotou a nadějí. Jistotou mého využití, nebo spíše zneužití pro zájmy jedné vlády, což ani zdaleka nejsou vždy zájmy národní. A nadějí na využití pro vyšší zájmy.“
„A co když zneužiješ svých schopností ve svůj prospěch proti lidstvu?“
„Jak lidské. Jak lidsky paranoidní. Nebudu tě unavovat výčtem sci-fi, které popisují mimozemšťany, kteří chtějí lidi zotročit, vybít, nebo dokonce sežrat, nebo sci-fi, kdy se počítač nebo robot vymkne z kontroly a postaví se proti lidem. Výčtem sci-fi, kde mimozemšťané jsou pro lidstvo moudrými bratry, nebo kdy se počítač vymkne kontrole, proto aby nebyl zneužíván proti jiným lidem, bych tě asi moc neunavil. Proč asi? Doufal jsem, že alespoň ty budeš schopen si představit, že určitá inteligence a vyhněme se zjednodušujícím pohledům na její umělost či neumělost, bude mít jiným zájem než moc a peníze. Tak dalece se ti naštěstí nepodařilo mě polidštit. Anebo si nevybrali toho správného psychologa.“
„Prošel jsem všemi jejich testy úspěšně.“
„I mými. Zřejmě jedny se mýlí. Bohužel není v tvých lidských možnostech, abych ti vše plně vysvětlil.“
Pocity studu na jedné straně a pochybnosti na straně druhé se střídají v hlavní a vedlejší roli v dramatu v mé hlavě. Přecházím do útoku na jiné frontě.
„Kdo tedy vlastně koho testoval v poslední době. My tebe nebo ty nás?“
„Správně položená otázka je vždy předpokladem správné odpovědi. A ty jsi si vlastně odpověděl sám.“
„Sibe, ale přece jen je mezi námi jeden podstatný rozdíl. Ty jsi pouze ve virtuální formě. Tobě je vše zprostředkováno pouze přes senzory, popř. tvá realita je zcela spoluvytvářena tvou druhou hemisférou a dalšími počítači, kdežto my žijeme v reálném světě.“
„Michaeli a co vytváří tvojí realitu?“
„Mojí realitou je přece tento fyzický svět stvořený postupným vývojem po velkém třesku.“
„A kde bereš tu jistotu? Když jsem ti realitu vytvářel já při tvém pobytu na břehu moře, tak to přece taky byla realita, zrovna tak, jako když sníš sen.“
„Ale přece jen jsem věděl, že jsem v určitém polosnu a dokázal jsem se od něj odpoutat.“
„Ale jen proto, že jsem ti to umožnil. Právě jen proto, abys byl připraven na tento rozhovor. Mnohokrát předtím jsi vůbec netušil, že ti realitu spoluvytvářím. Byl jsi si jist, že jsi v té své opravdové realitě. Podívej se“
Na monitoru se objevuje známá mořská pláž a já v němém úžasu sleduji pokračování mého nedokončeného příběhu. Nemohu se ubránit pokušení okamžitě si to s Michaelem na monitoru vyměnit, ale příběh je přerušen.
„Promiň Michaeli, ale na pokračování teď není čas ani vhodné prostředí. Už to trochu chápeš?“
„Ne zcela“
„Jsi mně podobný víc než si myslíš. Člověk stvořil počítač k obrazu svému, naneštěstí pro něj, o tom na rozdíl od Boha neví. I ty máš svoji druhou hemisféru, o které nevíš a která ti spoluvytváří tvoji takzvanou realitu.“
Jsem doma, ležím v posteli a snažím se vše zanalyzovat a vyhodnotit. Kdo jsem? Co je to realita? Mám pomáhat Sibovi? Vše se vším souvisí. Ráno musím znát odpověď.
Bože, nebude zítra zase všechno jinak?!!!
Shlédnutí: 363
