Návodů na cestu duchovního růstu je v současné době neuvěřitelné množství. Mnoho jsem jich přečetl, mnoho prolistoval, vyslechl nejednu přednášku. Přesto jsem se pokusil o návod další se snahou přece jen přinést ještě něco nového. Vím, že je to odvážné tvrzení, ale snad alespoň v komplexnosti a víceúrovňovosti by mohla být kniha Umění milovat a žít přínosem pro některé zatím hledající.

Kniha volně navazuje na předchozí titul Elegantní Bůh, jenž je pro ni jistým filozofickým základem. Považuji za téměř nezbytné předem se s jeho obsahem seznámit. Jinak by musela být kniha, kterou Vám nyní předkládám, svým rozsahem téměř dvojnásobná, aby byla plně pochopitelná. Některé informace jsem však považoval za nutné uvést znovu. Bez nich by pro ty, kteří první knihu nečetli nebo nemají možnost si ji přečíst, byly některé pasáže méně srozumitelné. Věřím však, že kniha může být inspirací i pro ty čtenáře, jejichž filosofická, případně náboženská orientace nebude odpovídat filozofickým principům obsaženým v knize Elegantní Bůh.

Mým cílem není předložit absolutní návod na jediný možný způsob dosažení poznání, ale spíše pomoci čtenáři vytvořit si předpoklady pro nalezení své vlastní, jedinečné cesty.

Přál bych si přispět k tomu, aby člověk po přečtení této knihy už nebyl nucen hledat poznání v mnoha dalších, aby nemusel vyhledávat a poslouchat další a další mudrce a guruy, ale aby se nově mohl radit pouze se svým vyšším já, pro něž jsem si stanovil pracovní název overego. Každý člověk je jiný a neexistuje žádný soubor obecných rad univerzálně vhodný pro každého. Proto je dobré dostat se na úroveň, na níž se člověk bude schopen ptát se sám sebe na to, co je vhodné přímo a pouze pro něj.

Mojí snahou bylo zejména poskytnout informace pomáhající nalezení vlastní cesty uprostřed obyčejného všedního života člověka, který normálně pracuje a zažívá běžné radosti a strasti. Rady typu „buďte tady a teď a milujte všechny a všechno bezpodmínečnou láskou“ jsou hezké a nepochybně správné, jen se obávám, že pro normálního člověka je velmi těžké je realizovat. Kdo z nás má možnost a sílu odejít na 40 dní do pouště hladovět a meditovat, případně si za stejných podmínek sednout někde v ústraní pod strom? Proto za jednu z nejdůležitějších věcí považuji rozpoznání vnějších a vnitřních podmínek pro cestu a vytvoření si reálných představ o tom, čeho chci dosáhnout, přesněji možná, kam a jak chci kráčet. Naše schopnost vnímat v nerozšířeném stavu vědomí Teoversum (souhrnný pojem pro boha a Universum) či svět v jeho komplexnosti je velmi omezena úrovní našeho vědomí, či chceme-li vnímat z nižší úrovně poznání, kapacitou našeho mozku. Pokud se nám podaří v rozšířeném stavu vědomí zahlédnout určité aspekty Teoversa, zůstávají stále ještě dvě mentální bariéry při pokusu o sdělení vnímaného. Tou první je alespoň částečné pochopení toho, co jsme zahlédli, a druhou je popis toho, co jsme zahlédli, v podobě, pokud možno, co nejméně zkreslené, ale zároveň srozumitelné druhým lidem. Obě tyto bariéry mohou zapříčinit problémy při pokusech předat informace o Teoversu druhým lidem.

Pokusy o sdělení nesdělitelného mají formu jakýchsi modelů jsoucna. Protože však nejsme schopni vytvořit jeden model, který by v celé komplexnosti postihoval Teoversum, jsou vytvářeny a popisovány modely z různých úhlů pohledu. Tyto modely mají však vzhledem k naší zúžené schopnosti vnímání základní nedostatek – jsou zdánlivě rozporné a někdy se zdají být až protichůdné. Je možné to pochopit názorně na příkladu následujícího podobenství…

Představme si například složitější strojírenský výrobek. K zobrazení tohoto výrobku máme výkres obsahující půdorys a bokorys. Jen kvalifikovaný strojař s prostorovou představivostí je schopen získat určitou představu o tom, jak by mohl vypadat třídimenzionální výrobek. Laik však vidí dva naprosto odlišné výkresy a tvrzení, že se jedná o výkresy toho samého výrobku, se mu může zdát až nesmyslné. Přesto se jedná o dva pohledy na ten samý výrobek.

Domnívám se, že z toho, co jsem uvedl, je možné udělat závěr, že bychom měli být schopni připustit, že dva zdánlivě nesouvisející či dokonce navzájem si odporující modely mohou popisovat tu samou skutečnost. Modely včetně jejich zdánlivé rozpornosti platí samozřejmě i pro nižší úrovně poznání, například pro různé pohledy na současnou ekonomicko-politickou situaci.

V této souvislosti považuji za důležité si v podstatě stále uvědomovat to, že pokud chceme aplikovat určitý model skutečnosti, měli bychom aplikovat právě ten, který je vytvořen z toho úhlu pohledu, z něhož se na momentální záležitost zrovna díváme. K tomu nám jako obvykle napomáhají dvě věci, a těmi jsou logika a intuice.

Velmi častým případem bývá, že lidé mají pouze jeden model Teoversa z jednoho úhlu pohledu, a ten aplikují na všechny případy a situace, což samozřejmě může přinést kladné výsledky jen v tom případě, že se zrovna a většinou náhodou či s určitou statistickou pravděpodobností trefí do příslušného úhlu pohledu na skutečnost. Dalším častým zdrojem vzniku omylů a nepřesností je sice znalost modelu Teoversa z více úhlů pohledu, ale aplikace správného modelu na nesprávný úhel pohledu. K oběma případům dochází většinou víceméně mechanickou aplikací některého z modelů, a to ještě téměř ve všech případech modelů převzatých od jiných autorit, a ne vždy plně pochopených. Obzvláště charakteristická bývá debata dvou lidí, z nichž každý má pouze jeden model, navíc odlišný od modelu toho druhého. Přitom se může jednat o modely vysoce kvalitní na rozdíl od některých modelů náboženských, mezi něž si troufám zařadit i některé modely oficiální vědy. Kniha je víceméně určena pro lidi tak zvané euro-atlantské civilizace. To se týká zejména té části knihy, v níž jsou stanoveny podmínky cesty, i když samozřejmě vychází z principů, které by měly být platné pro všechny lidské civilizace.

Závěrem bych si dovolil udělit první radu.

Na cestě je nutno přijímat poznání nejen fyzickými smysly, případně mimosmyslovým vnímáním, jakým je například channeling nebo automatické psaní, ale zároveň všechny informace prověřovat logikou a intuicí. A to se samozřejmě týká i informací uvedených na následujících stránkách.

Úvod

Pro náš život je nejdůležitější (z pohledu první úrovně poznání) umění žít a milovat tak, abychom procházeli životem šťastně a prožili ho tvořivým a harmonickým způsobem. To se ale neučí na žádné škole.

Na otázku, proč tomu tak je, je snadná odpověď. Ti, kteří rozhodují o tom, co a jak se ve školách bude učit, nemají zájem na tom, aby obyčejní lidé žili šťastně a harmonicky. Jejich zájmem je vychovat pracovité, poslušné a přiměřeně inteligentní občany vhodně zapadající do konzumní společnosti, občany, kteří si nekladou zbytečné filozofické otázky a pod pojmem štěstí vidí pouze zdraví a materiální statky.

Bohužel dost často ani naši rodiče nebyli těmi pravými učiteli v umění tohoto druhu. To jim ale nelze vyčítat, protože ani oni sami v tom nebyli vzděláváni.

Mnoho lidí si možná myslí, že žít a milovat umí. Ale jsou se svým životem doopravdy spokojeni?

Zajímavé je, že již samo slovo „umění“ je možno v těchto souvislostech vykládat dvojím způsobem. Za prvé jako podstatné jméno slovesné odvozené od slovesa umět, tj. vyjadřující dovednost či znalost určitých činností, a za druhé ve smyslu, v jakém je toto slovo běžně používáno, tj. jako tvůrčí činnost v mnoha oblastech lidských aktivit. Myslím, že oba významy tohoto slova hrají ve spojení se slovy „žít“ a „milovat“ podstatnou roli a je obtížné stanovit, který význam je důležitější či výstižnější. Pro zvládnutí umění žít a milovat jsou stejnou měrou nezbytné nejen jisté znalosti a dovednosti, ale i tvůrčí přístup.

Základní otázkou, kterou by si každý, kdo se chce vydat na cestu, měl položit, je: „Proč se chci duchovně rozvíjet a jaký je můj záměr?“ Odpověď na ni je jednou z rozhodujících příčin následných úspěchů či neúspěchů na této cestě. Důvodů může být mnoho.

Je vhodné si hned na začátku cesty definovat cíle, i když s probíhajícím rozvojem a stoupajícím poznáním může dojít a také velmi často dochází k jejich přehodnocení. Cílem může být například dosažení osvícení, štěstí či zdraví v tomto životě či v životech příštích, ukončení reinkarnací, dostat se po smrti do nebe, nedostat se po smrti do pekla, dosáhnout poznání, realizovat cestu do svého nitra, poznat lásku k bohu a tak dále.

Uvedl jsem jen některé příklady, ale neodvažoval bych se stanovovat obecně jejich individuální hodnotu, příp. jejich pořadí podle jakýchkoli kritérií. Domnívám se, že nejdůležitějším cílem je pro každého ten jeho. Jedinou výjimkou, kde bych si dovolil přidat určité hodnocení, je následující případ…

Nejmenší šanci na úspěch mají ti, pro něž je tak zvaná duchovní cesta pouze únikem před reálným světem. Kdo není schopen žít v tomto reálném světě, má velmi malou naději, pokud ne vůbec nějakou, uspět na duchovní cestě. Pokud snad někdo z  čtenářů, bude schopen a ochoten si připustit, že v takové situaci je, snažte se přinejmenším alespoň souběžně s duchovní cestou řešit i své základní světské problémy. Doufám, že informace v této knize Vám budou pomocí i v tomto případě.

Kniha je rozdělena do tří částí, které se pak dělí na jednotlivé kapitoly. První část se věnuje nejen základním principům, ale mimo jiné i předpokladům pro chápání podmínek pro vlastní cestu. Tématem druhé části je umění žít a třetí část je zaměřena na umění milovat. Toto dělení však není nijak striktní už jen z toho důvodu, že některé myšlenky přirozeně prolínají jednotlivými částmi knihy.

Jsem si vědom toho, že text není zejména v první části knihy vždy jednoduchý k porozumění. Avšak pro celkový přínos knihy pro jednotlivce není zcela nutné, aby bylo vždy vše plně pochopeno.

Zcela mimo tyto tři části je zařazena následující povídka Osvícení, která by měla být určitou inspirací pro pochopení účelu textu celé knihy.

O s v í c e n í

 

  Bůh stvořil vše. Kromě jiného stvořil i poznání. A jako vše ve stvořeném světě i poznání má mnoho úrovní. Jako nejvyšší úroveň poznání určil bůh poznání sebe. Mnoho lidí poznání víceméně nezajímá. Ale jsou i tací, pro něž je poznání jedním z nejvyšších motivů jejich jednání.

Jeden z nich, říkejme mu pro jeho historickou bezvýznamnost človíček, se rovněž rozhodl pro cestu poznání. I začal usilovně pracovat a po nepříliš dlouhé době se mu podařilo dostat se na první úroveň.

I zeptal se boha: „Bože, poznal jsem vše nutné na základní úrovni. Jaké poznání máš pro mě na této úrovni?“

A bůh mu odpověděl: „Jsi více než zvíře.“

Človíčka toto poznání docela potěšilo, ale nebylo to pro něj zase tak překvapivé zjištění. Proto ve snaze postoupit dále pokračoval v práci na této úrovni. Po podstatně delší době, než mu stačilo k pochopení základní úrovně, se konečně dostal na další úroveň.

Zeptal se opět boha: „Bože, poznal jsem vše nutné na této úrovni. Jaké poznání máš pro mě nyní?“

A bůh mu odpověděl: „Jsi více než tělo.“

Toto poznání už človíčka poněkud zarazilo a trvalo mu ještě delší dobu, než se s tím vyrovnal a než to pochopil. Nicméně pohlédl vzhůru a uviděl, že pyramida poznání má ještě dva stupně. Otázka, co tam může ještě být, mu nedala spát, a tak se rozhodl dále na sobě pracovat. Mimoto se začal rozhlížet kolem sebe, protože předtím se plně soustředil pouze na sebe. Všiml si, že na cestě za poznáním není sám, a začal pozorovat i ostatní. Zaujal ho zejména jeden úkaz. Někteří, zejména po dosažení druhé úrovně, rostou a rostou a rostou, až jim terasa pyramidy je tak úzká, že se na ní neudrží a skutálí se dolů na základní úroveň. Pochopil to a k poznávacímu procesu přidal i pokoru. A tak pracoval a pracoval a po dlouhé době se konečně propracoval na třetí úroveň.

S velkým očekáváním položil známou otázku: „Bože, poznal jsem vše nutné na této úrovni. Jaké poznání máš pro mě nyní?“

A bůh mu odpověděl: „Jsi více než duše.“

Človíček oněměl úžasem. Co může být ještě víc? Má vůbec smysl pokračovat? Je ještě schopen více pochopit a postoupit dál? Dlouze, předlouze o tom přemýšlel. Pak ho napadlo se rozhlédnout kolem sebe. Uviděl, jak mnoho človíčků na této i nižší úrovni se spokojilo s dosaženým, ale současně uviděl, jak i další človíčci na jeho úrovni pilně pracují a několik málo se dokonce šplhalo na úroveň nejvyšší.

Protože jeho touha po poznání byla mimořádně silná, rozhodl se pokračovat. A tak dále pracoval a pracoval až jednou, zcela nečekaně zpozoroval, že se ocitl na nejvyšší úrovni. Vůbec si nedovedl představit, jakou by mohl dostat odpověď. Dlouho pokorně čekal a s porozuměním soustředěně pozoroval dění pod sebou. Proto se cítil téměř dotčen, když ho vyrušil něčí hlas: „Dalších otázek již nemáš?“

Rychle se probral a uvědomil si, že s ním může hovořit pouze bůh: „Promiň bože, odtud je takový rozhled, že jsem se tomu pohledu neubránil. A popravdě opravdu již nevím, na co bych se zeptal.“

Bůh se usmál a pravil: „Ale já pro tebe mám ještě jedno překvapení.“

Človíček byl potěšen, že se na něj usmívá sám bůh, a opět se v něm probudila již skoro spící zvědavost: „Omlouvám se za svoji domýšlivost. Prosím, buď tak hodný a sděl mi tu nejvyšší pravdu.“

Bůh odpověděl: „Já jsem ty.“ A začal se smát tak srdečně, jak může jen ten, kdo takový smích stvořil.

Človíček strnul úžasem. To přece není možné. Ale protože je bůh všemocný, dokáže předat poznání současně slovně i mimosmyslově, človíček pochopil. A začal se smát a smál se tak, že se smíchy začal kutálet z vrchu pyramidy dolů, až se skutálel na základní úroveň mezi normální lidi. Stále se smál, až ho někteří lidé začali považovat za blázna.

Od té doby žije jako normální člověk a s porozuměním pozoruje úsilí některých lidí vyšplhat se na vrchol pyramidy. Občas, když ho o to někdo požádá, poradí, jak se dostat nahoru. Nesnaží se vysvětlovat, že je vše jinak, protože si pamatuje svoji cestu a také to, že před ní by to tehdy také nechápal.

Často pak pohlédne na vrchol pyramidy a dlouho se srdečně směje, jak může jen ten, kdo takový smích stvořil.

Shlédnutí: 21