Ego a egoismus

Ego, egoismus a zbavení se závislosti na egu

 

 

   Jak jsem již uvedl v předchozím článku o matrixu, slovo ego je velmi módní a používá se velmi často spíše pejorativně, než bez negativně emotivního zabarvení.

    Slovo ego má v češtině svůj ekvivalent, ale je používáno bez překladu s částečně nebo i zcela jiným významem.

 

   Aby byl následný text dostatečně srozumitelný, považoval jsem za nezbytné podívat se na pojem „ego“ v tom slova smyslu, jak se dnes běžně používá a zejména ve srovnání s pojmem „já“. Častým problémem textů s obdobnou tématikou bývá, že vzájemný vztah těchto dvou pojmů není vyjasněn. Je pravdou, že to není jednoduchý úkol a záleží také na tom, z jakého úhlu pohledu a z jaké úrovně poznání se k němu přistupuje. Posuzujte proto prosím můj pokus shovívavě.

 

   Každá lidská bytost je zcela specifická (odlišná od kterékoliv jiné bytosti ve stvořeném světě) a poměrně nepřesně a zjednodušeně a víceméně pouze pro účely tohoto článku se dá říct, že se skládá ze dvou částí – duše a ega. Tak, jak je slovo ego zcela běžně a nejčastěji používáno a chápáno (moje ego, jeho ego), je zřejmé, že vnímáme „ego“ jako něco odlišného od „já“ (pro větší srozumitelnost lze chápat jako „bytostné já“), které zjednodušeně označujeme jako duše. Paradoxně tedy vnímáme „ego“ a „já“ jako dvě relativně samostatné složky bytosti.

 

   Co je pro tyto složky charakteristické, a čím se vzájemně odlišují? To je podstatná otázka a odpověď, která zahrnuje vymezení těchto pojmů a jejich vzájemný vztah, není zcela jednoduchá.      

   Z pohledu úrovně, ve které je vše chápáno jako „Kosmická hra“, lze ego chápat jako roli, kterou si v rámci kosmické hry jde duše svou inkarnací zahrát a duši lze chápat jako relativně autonomní součást vícedimenzionální bytosti procházející jednotlivými inkarnacemi.

   Duše (bytostné já) jako část Boha (původního zdroje) vnáší do komplexu zvaného lidská bytost částečně svoji „božskost“, ale současně i karmické podmíněnosti ovlivněné „předchozími“ (přesněji alternativními) inkarnacemi, a tím i „úkoly“ pro tuto inkarnaci. Duše prochází jednotlivými inkarnacemi obohacená o zkušenosti z „předchozích“ inkarnací (nelze vyloučit, že i z inkarnací „budoucích“, které mohou působit jako určité atraktory pro inkarnaci přítomnou) a obsahuje tak i jejich prvky, zatímco ego je tvořeno atributy specifickými pro jeden konkrétní život.

   Při negativním vymezení lze ego chápat jako tu část lidské bytosti, která není duší.

 

   Z takto provedeného vymezení plyne, že není smysluplné chápat ego jako něco, čeho by se naše „já“ (duše) mělo zbavit, rozpustit nebo umrtvit, protože bez ega bychom přestali existovat jako lidské bytosti.

   To, co bývá problémem a případnou překážkou na cestě duchovního vývoje je naše ztotožnění se s egem a naše závislost na egu. Důsledkem našeho ztotožnění se s egem a opomenutí složky lidské bytosti, kterou je naše bytostné já (duše), je nevnímání naší „božské“ podstaty a tím i odpojení od jednoty, odpojení od Boha.

   Pokud se ztotožníme s egem a jsme přesvědčeni, že my jsme to ego, vnímáme sebe jako zcela nezávislou entitu, která na bytostné úrovni není součástí ničeho dalšího. Důsledkem je mimo jiné to, že i ostatní bytosti vnímáme jako od nás zcela oddělené, jako prvky vnějšího světa. Pokud se vnímáme pouze jako ego, je logické, že jsme na něm i závislí.

   Považuji za důležité připomenout, že i velká většina těch, kteří si jsou vědomi relativní duality ega a duše, je na svém egu závislá. Tato závislost se projevuje tak, že nejsou schopni si v běhu každodenní reality uvědomovat, že „jen“ hrají určitou roli v Kosmické hře a jsou emočně závislí na „výsledcích“, které jejich „postava“ v této hře dosahuje. Vím i dle vlastní zkušenosti, že je relativně velmi obtížné nenechat se vtáhnout do děje tak, že již nejsme schopni být současně i nezaujatými pozorovateli.

 

   Jako příklad bych uvedl lidi, u kterých součástí jejich bytosti je princip kooperace, princip pomoci druhým bytostem. I u nich je důležité, aby nevznikala závislost na výsledcích této pomoci. Jsou dvě cesty – první je nepředstavovat si nějaký konkrétní výsledek naší pomoci, což se ale často daří velmi těžko (protože většinou, když někomu pomáháme, máme svou představu o výsledku této pomoci) a druhou cestou je, že si sice představujeme výsledek naší pomoci, ale nebudeme emočně závislí na tom, zda se tento výsledek dostaví nebo ne. 

   V případě, kdy skutečnost po poskytnutí pomoci neodpovídá naší představě, jakou jsme si o ní vytvořili (tedy o výsledku naší pomoci), je důležité, abychom s tímto rozporem mezi představou a výsledkem nespojili naše negativní emoce. Emoce jsou projevem ega.

 

   Vím, že neřeknu nic nového při popisu způsobu, jak se zbavit závislosti na egu, ale je to rada víceméně univerzální. Neustálá koncentrace na přítomný okamžik (bdělost) a „institut nezávislého pozorovatele“ jsou cestou, jak neustále vnímat rozlišení mezi tím, kdo hraje a tím, koho nebo co hraje. Následující přirovnání jsem již použil, ale považuji ho za velmi názorné. Když si jdeme zahrát tenis, tak se můžeme snažit vyhrát i se nechat občas strhnout vývojem zápasu, ale stále víme, že jde jen o hru a život je ještě o něčem jiném (dokonce i ve finále Wimbledonu).         

 

   Dle mého názoru je meditace velmi účinnou formou uvědomování si duality „já“ a „ega“ a zbavování se závislosti na egu. Možná nejpřesnější vyjádření některých stavů hluboké meditace či rozšířeného vědomí je – ztráta ega. Stavy, které lze dosáhnut po delší době meditací a cvičení koncentrace (jsou lidé, kteří těchto stavů dosahují i spontánně), stavy, kdy nevnímáme ego, ale pouze já. Já se odpojí od ega této inkarnace a je schopno vnímat i jiné role (ega), případně více rolí najednou nebo stav prostý všech eg. Ve stavech rozšířeného vědomí se já zbavuje pocitu ztotožnění se s egem a se závislostí na egu. Míra rozšíření vědomí + míra duchovního vývoje = míra nezávislosti na egu. Po odpoutání od ega může rozšířená mysl „putovat“ po paralelních egech, rolích v časoprostorech paralelních k této naší realitě.

   Při kontemplaci (která je někdy pojímána jako vyšší stupeň meditace) se odpojujeme nejen od ega ale i od já. 

 

   To, co nám brání ve vývoji, je právě naše ztotožňování se s egem a závislost na něm (relativní odpojení od Boha), což nazývám v rozporu s tím, jak je běžně používáno, egoismem. Egoismus je běžně používán jako synonymum pro sobectví. Egoistický v tomto odlišném pojetí, tj. závislý na egu, může být i člověk altruistický, u něhož se jedná o závislost na jeho altruismu (syndrom Matka Tereza).

   Egoista, tak jak se to slovo běžně používá, je v podstatě člověk závislý na roli sobce.

  

   Egocentrismus znamená, že pouze „ego“ je stále v centru pozornosti „já“ a vše je vnímáno pouze prizmatem ega, úhlem jeho pohledu. 

   Egoismus a egocentrismus se ve svých projevech částečně překrývají.

  

   Stupeň naší závislosti na egu nemusí být vždy shodný se stupněm naší závislosti na matrixu. Neznalost existence matrixu, případně nevíra v něj a ztotožnění se s egem a závislost na egu se však vyskytují téměř vždy pospolu. 

   Řekl bych bez nějakých nároků na pravdivost, že přece jen jsme si schopni častěji a ve větší míře uvědomovat existenci matrixu a naši závislost na něm, než si uvědomovat své ztotožňování se s egem a naši závislost na něm. To pravděpodobně pramení z obecné lidské vlastnosti zkoumat (a hodnotit) více své okolí a druhé než sebe.  Doporučuji všem udělat si malý pokus. Zkuste si zaznamenat, kolikrát jste během dne provedli hodnocení lidí, jejich chování a jevů kolem sebe a kolikrát jste provedli hodnocení sebe a zejména svého jednání či myšlení. Vůbec je zajímavé, jak mnohokrát za den běžný člověk provádí hodnocení. 

  

   V souvislosti s výše uvedenými názory si myslím, že je zajímavé podívat se podrobněji na známé přikázání Ježíše Krista uvedené v Novém zákoně. Miluj bližního svého jako sebe sama.        

          

   Co je to sebe sama? Kdo je to já, které má milovat a kdo nebo co je to sebe sama? Dle výkladu, který jsem zde uvedl, milovat sebe sama znamená v podstatě milovat své ego.

   To, že miluji své ego, ještě neznamená, že na něm musím být závislý. Je to obdoba lásky k někomu, dejme tomu lásky partnerské. Také mohu milovat svého partnera, ale to ještě neznamená, že na něm musím být závislý.

 

   Když se pokusíme analyzovat výroky typu „odpojit se od ega, umrtvit ego, rozpustit ego, nebo (což je dle mého názoru nejvhodnější) zbavit se závislosti na egu“, tak je zřejmé, že „já“ je subjekt minimálně částečně odlišný od „ega“. Z toho plyne, že když já miluji sebe sama, tak tím subjektem, který miluje, není ego, ale „pravé“ já, což můžeme také z určitého zorného úhlu nazvat duší.

   Takže pravděpodobně nejsrozumitelněji vypadá varianta přikázání Ježíše Krista takto: „Miluj bližního svého jako své ego!“ Toto je varianta pro dnešní dobu a dnešního člověka. V tomto poselství je zahrnuto nejen milovat bližního svého, ale i milovat své ego. To, že miluji své ego, ještě neznamená, že na něm musím být závislý, či že se nesnažím na něm (či s ním) pracovat. Ta láska by měla být bezpodmínečná, tak jako když matka miluje své dítě a miluje ho i s jeho chybami, což ještě neznamená, že se nesnaží dítěti pomoct s odstraněním chyb, že se nesnaží je vychovávat.

   Může být něco špatného na tom milovat své ego, jako herci milují své role na divadle nebo ve filmu? Může být vůbec něco špatného na tom milovat?

 

   Malé děti milují své rodiče a nevidí jejich chyby. Rodiče milují své děti, i když vidí jejich chyby. Partneři mají často tendenci přestávat milovat, když začnou vidět chyby, nebo když jim začnou vadit.

 

   Mateřská láska je příkladem bezpodmínečné lásky ke svému egu. Miluji se, vidím své chyby a pracuji na jejich odstranění. Když na nich nepracuji, nejedná se o bezpodmínečnou lásku k sobě, ke svému egu. Milovat své ego bezpodmínečnou láskou je cesta ke zbavení se závislosti na něm.

 

Shlédnutí: 640