VI. kapitola – reinkarnace

 

VI. kapitola – Reinkarnace

 

Pojem reinkarnace

 

Reinkarnace – převtělování – opětovné vtělování. Při této příleži­tosti bych uvedl jeden z mých dalších pokusů o inovaci běžně používaných výrazů. 

Tak jako považuji za vhodnější výraz virtuální realita než iluze, tak si myslím, že je přesnější pojem transformace duše (pře-for­mování – přeměna duše z jedné formy na jinou formu, přeměna formy téže podstaty) než inkarnace duše. Slovo inkarnace – vtě­lení je omezující a tím i méně vhodné pro proces, kterému dává název.

 

Kdybychom se však drželi způsobu tvorby slova in-karnace, tj. v-tělení i u v-formování, dostali bychom slovo in-formace. To by asi bylo ještě přesnější pro proces, kterým duše prochází, ale slovo informace se již používá s jiným významem a tudíž by bylo zavádějící.

I když si myslím, že podobnost je to více než zajímavá. Vždyť vlastně nedochází k ničemu jinému než ke změně informací. Takže vlastně transformace duše je transinformací.

Z toho důvodů, že výraz reinkarnace je již natolik zažitý, budu ho používat i zde, ale ve smyslu výše uvedeném, tj. ve smyslu re­transinformace.

 

I zde je nutné si uvědomit, že z pohledu vyšší úrovně pravdy se jedná rovněž o iluzi, o součást Kosmické hry. Přesto však opět z pohledu 3. úrovně pravdy – “Bytost – reinkarnace” je to realita, součást božího programu a my se této reality a podřízení se jejím zákonům nezbavíme pouhým konstatováním či uvědoměním si, že je to jedna ze součástí iluze.

 

Zejména my, jakožto bytosti – lidé, pro něž je určující 4. úroveň pravdy (člověk – čas a prostor), jsme těmto zákonům podřízeni a tak, jako pro oblast právních předpisů, tak i pro oblast přírodních a božích zákonů platí, že neznalost zákona neomlouvá.

Rozdíl je v tom, že u přírodních a božích zákonů nastane důsle­dek jejich působení vždy.

Opravdu těžko lze předpokládat, že např. gravitace si nevšimne, že jste zakopli a nepřinutí vás upadnout. A to, že byste měli šanci ji podplatit, už vůbec nepřichází v úvahu.

 

Z důvodů, které jsem ještě dostatečně nezkoumal (možná má na naši západní civilizaci vliv tradiční citace Bible, že bůh stvořil člověka k obrazu svému a z toho plynoucí nesprávný předpoklad, že způsob myšlení Boha je podobný našemu), má většina lidí tendenci klást boží zákony spíše na úroveň lidských zákonů než zákonů přírodních.

Z toho pak už je blízko k závěru, že působení božích zákonů je přibližně stejně nedůsledné a nepřesné jako těch lidských.

To je však velký omyl. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. I v lidové moudrosti je obsažen princip reinkarnačních zákonů.

 

Abychom byli důslední ve svém pochybování o velkých pravdách, položme si otázku. Proč reinkarnace?

Aby mohlo docházet k vývoji Bytosti (člověka) až k boží doko­nalosti ke splynutí s Bohem. Ale proč?

Kdyby všemohoucí Bůh chtěl Bytost dokonalou, tak takovou pro­s­tě stvoří. To, že reinkarnace slouží k vývoji je rovněž jednou z iluzí.

 

Pro pokus o plné pochopení je nutno se podívat na teorii reinkar­nace z pohledu všech 4 úrovní pravdy.

 

 

 

Smysl života z pohledu jednotlivých úrovní pravdy

 

Z pohledu 1. úrovně pravdy – “Bůh – Universum”

Reinkarnační zákony prostě slouží jako jedny z pravidel Kosmic­ké hry, jako součást superprogramu superpočítače, který slouží stálému tvůrčímu procesu, stálému procesu věčně se opakujícího stváření Světa. Neexistuje žádný vývoj – vše je součástí Boha a Bůh nemůže být dokonalejší.

 

Pokud bychom připustili, že bůh není dokonalý, omezili bychom ho tím a omezený bůh není Bohem v tom nejširším smyslu (Já jsem všechno, to co je i není).

 

Kromě toho je nutno si uvědomit, že vše se děje současně, minu­lost, přítomnost i budoucnost.

A jak jinak vývoj zjednodušeně definovat než jako minimálně dva rozdílné stavy jsoucna v minimálně dvou různých časech. I z tohoto zorného úhlu vývoj neexistuje.

 

Z pohledu 1. úrovně pravdy – “Bůh – Universum” smyslem života je život. Dovolím si zde parafrázovat heslo olympijského hnutí – smyslem života není zvítězit – dosáhnout dokonalosti, ale zúčast­nit se Kosmické hry jako spolutvůrčí prvek.

 

Z pohledu 2. úrovně pravdy – “Vědomí – Stvořený svět”

Bytost vstupuje jako částečka univerzálního Vědomí – Imanent­ního boha do reinkarnačního procesu, aby si vyzkoušela všechny principy a aspekty Stvořeného světa, aby si zahrála všechny role Kosmické hry a tak se poznala ve své celistvosti.

 

Z pohledu 2. úrovně pravdy – “Vědomí – stvořený svět” smyslem života je poznání. Poznání sebe sama ve své celistvosti a kom­plexnosti, čímž je míněna Bytost (ne člověk) vstupující do mnoha životů, v jejich mnoha podobách, z nichž pouze malá část rolí je role člověka.

 

Z pohledu 3. úrovně pravdy – “Bytost – reinkarnace”

Bytost prochází jako zdánlivě oddělená součást Boha uvědomu­jící si sama sebe vývojem od nejnižší úrovně až po úroveň nej­výše dosažitelnou v rámci reinkarnací.

 

Jednotlivá vtělení pak jsou přirovnávána ke třídám ve škole. Když se někomu během jednoho života nepodaří pochopit učební látku určenou pro danou třídu, musí (a chce – protože Bytost ve své neinkarnované formě touží po vývoji) si danou třídu a učební látku zopakovat znovu. 

 

Z pohledu 3. úrovně pravdy – “Bytost – reinkarnace” smyslem ži­vota je vývoj. Opět zdůrazňuji, že míněn je vývoj Bytosti od fo­rem nejjednodušších a nejnižších, kterými mohou být subato­mární částice, popř. nám dosud neznámé částečky “hmoty” (možná struny) až po formy, ve kterých jsou Bytosti na nejvyšším vývojovém stupni, ale ještě podléhají reinkarnacím a zákonům karmy.

Osobně nesdílím názor, že by tímto nejvyšším stupněm mohl být člověk.

 

Z pohledu 4. úrovně pravdy – “člověk – prostor a čas”

Člověk je podřízen zákonům karmy (zákonu příčiny a následku) a každý jeho čin či myšlenka mají své důsledky, které se projeví na osudu člověka v současném nebo v některém z budoucích životů. Opět velmi zjednodušeně řečeno to lze formulovat tak, že za dobré chování je člověk odměněn lepším osudem a za špatné chování horším osudem. 

 

Z pohledu 4. úrovně pravdy – “člověk – prostor a čas” smyslem života je štěstí.

 

Použil jsem výraz štěstí pro jeho názornost a jednoduchost, ale vhodnější by pravděpodobně bylo uvést vnitřní klid a mír, har­monie, vyrovnanost, protože nejsou v tomto smyslu pod pojmem štěstí míněny materiální statky či úspěchy.

 

Štěstí je stav mysli člověka, ne stav tzv. reality, která člověka ob­klopuje. Je nutno hledat vyváženou harmonickou střední cestu mezi krajními polohami východního a západního stylu myšlení, jak štěstí dosáhnout.

Východní pól myšlení charakterizovaný pojetím „nic nechtít“ a západní protipól charakterizovaný pojetím „všechno mít“.

 

Pokud člověk nic nechce, týká se to i jeho vývoje. Takto abso­lutně pojaté „nic nechtít“ však odpovídá nižším vývojovým stup­ňům, kterými už bytost v nižších formách předcházejících člo­věku již prošla. Jestliže bychom tedy chápali z pohledu nejvyšší úrovně poznání, že smyslem života je život, přesněji vyjádřeno tvůrčí proces a naopak zjednodušeně řečeno smyslem je něco prožít, proč by potom nejvyšším smyslem našeho života měl být vývoj, jehož završením by bylo ukončení cyklu reinkarnací?

 

Přicházíme do tohoto života s tím, abychom tady něco prožili a pak bychom měli udělat hlavním cílem našeho života to, abychom unikli z koloběhu reinkarnací a už nikdy nic neprožili. Zdá se, že to není zcela logické. Tím nechci říct, že nemá žádný smysl práce na vlastním vývoji. Samozřejmě má. Jedna z her Velké kosmické hry je hra na reinkarnace a na vývoj a tím, že jsme se do této hry vstoupili, přijali jsme i její pravidla. Hlavním smyslem je si tvůrčím způsobem zahrát. Pokusím se o určité přirovnání s běžnou lidskou činností, kterou jsou hry. Až na „patologické vítěze“ (jejichž hrou je hra na vítěze) si velká většina lidí jde zahrát tenis, golf, fotbal, karty či šachy a budou hrát pravidelně i kdyby třeba stále prohrávali, protože je baví vlastní hra. To však není v rozporu s tím, že se snaží v rámci pravidel (někteří i mimo rámec) vyhrát.

Problémem zůstává stanovit, co je to dobré a co špatné cho­vání. Hodnocení toho, co je dobré a co je špatné se samozřejmě velmi liší s jednotlivými kulturami a civilizacemi v jednotlivých etapách vývoje člověka. Kromě toho, co je dobré pro jednoho člověka, nemusí být dobré pro druhého i v rámci jedné kultury a civilizace.

Rozhodující pro každou dobu a civilizaci jsou však v tomto pří­padě “boží” zákony a ne zákony dané společnosti. Každá Bytost jako součást Boha je má v sobě uloženy. Někdo hlouběji a proto je jen mlhavě tuší, někdo o nich ví velmi dobře a někdo v souladu s nimi žije. I zde platí, že neznalost (v tomto případě lépe neuvě­domování si) zákona neomlouvá.

 

Záleží jen na nás, který ze smyslů života si vybereme jako urču­jící pro tuto naši inkarnaci. Ani o jednom se nedá říci, že je méně nebo více pravdivější. Opět jen záleží na zorném úhlu pohledu, z které úrovně pravdy smysl života posuzujeme, což většinou závisí na vývojovém stupni, na kterém se nacházíme. V knihách “Ho­vory s bohem” je jedno doporučení boha: “Realizuj v životě tu nejušlechtilejší představu o sobě”.

Krásná ukázka toho, že ani Bůh nedává přednost žádnému ze smyslů života. Je rozhodnutím každého člověka, co je pro něj nejušlechtilejší představa o této jeho inkarnaci. Z toho pak plyne i smysl jeho života.

 

Snad by se tedy dalo říci, že nejobecnějším smyslem života z po­hledu lidské bytosti je realizovat tu nejušlechtilejší představu o sobě. 

 

 

 

Boží spravedlnost

 

Na rozdíl od lidské spravedlnosti však boží spravedlnost není ani slepá ani krutá a důraz klade na hodnocení úmyslu a ne následky činu (abych alespoň částečně omluvil lidskou spravedlnost, je nutno konstatovat, že pro zjištění skutečných úmyslů “pachatele” má bůh daleko lepší prostředky než lidská společnost).

 

Názorným příkladem se mi zdají být kolektivní sporty, konkrétně třeba fotbal. Člověk si jde zahrát fotbal a přitom se více méně dobrovolně podrobuje pravidlům hry (společenským zákonům stanoveným pro hru zvanou fotbal).

 

Při hře nastane modelová situace. Hráč fauluje, zasáhne místo míče soupeřovu nohu. Nikdo z přítomných nepochybuje, že došlo k zákroku, který je v rozporu s pravidly hry. Problém však spo­čívá v tom, že pravidla stanovují za v podstatě jeden a týž čin až 3 možné následky podle úmyslu, který hráč měl.

  1. Hráč chtěl skutečně zasáhnout míč a nepovedlo se mu to, ať už v důsledku vlastní nešikovnosti nebo šikovnosti protihráče nebo “náhody” (míč na špatném terénu jinak odskočil, hráč nešťastně uklouzl apod.).
  2. Hráč chtěl soupeře zastavit, aby zabránil nevýhodné situ­aci pro mužstvo.
  3. Hráč chtěl soupeře zranit.

 

Lidský soudce – fotbalový rozhodčí má velmi ztíženou situaci, protože hráč bude téměř vždy předstírat a usilovně tvrdit, že šlo o první případ a rozeznat pravý úmysl je většinou nad možnosti roz­hodčího.

 

Bůh má naproti tomu situaci daleko jednodušší, protože on zná skutečný úmysl hráče vždy. On dokonce ví i to, co rozhodčí nemá v průběhu hry vůbec ani šanci zjistit. A to je motivace hráče – dů­vod, proč konal, tak jak konal ve snaze např. zranit soupeře.

  1. Chtěl hráče zranit z důvodů pomsty (odvety za minulý zá­pas, za předchozí zákrok soupeře na něj či spoluhráče).
  2. Chce za každou cenu vyhrát a snaží se vyřadit nejlepšího hráče soupeře.
  3. Dostal takový pokyn od trenéra a má pocit, že jej musí spl­nit (aby nepřišel o místo v sestavě, aby dostal prémie, nebo protože je trenér pro něj taková autorita, že o jeho pokynech nepřemýšlí). Větvení by však mohlo pokračovat i dále, protože se může jednat o hráče, který peníze utrácí někde v kasinu, nebo hráče, který je nutně potřebuje pro svou nemocnou matku nebo dceru.

 

V této souvislosti si uvědomuji, kolik hráčů jde na hřiště s vírou v boha (alespoň to tvrdí a před vstupem na hřiště se nikdy nezapo­menou pokřižovat) a pak nemilosrdně skolí soupeře takovým způsobem, že mu klidně mohou přivodit trvalou invaliditu.

Domnívám se, že přesto mnozí mají pocit, že jejich svědomí před bohem je zcela čisté. Není to poněkud zvláštní? A to dokonce tvrdí a věřím, že tomu opravdu věří, že jim i k vítězství dosaže­nému takovýmto způsobem dopomáhá bůh.

 

Boží hodnocení má tu velkou výhodu, že může provést hodnocení všech aspektů činu. Pro přesnost upozorňuji, že “boží hodnocení” provádí především bytost sama a ta samozřejmě zná všechny as­pekty činu. 

 

Z tohoto zorného úhlu pohledu platí současně dvě zdánlivě roz­porná rčení – “neznalost zákona neomlouvá” i “nevědomost hří­chu nečiní”.

 

Působení božích zákonů je zcela důsledné a spravedlivé. Násled­kem za naše chování není v žádném případě trest v takovém smyslu, jako je chápán současnou lidskou společností a také např. jak je vykládán ve Starém zákoně.

Opět velmi zjednodušeně řečeno následkem božího hodnocení je to, že co činíme jiným, bude učiněno nám.

Poněkud přesněji, ten princip, který jsme naším jednáním umož­nili prožít druhým, budeme zažívat sami. A tím principem může být zážitek jak bytosti trpící, tak i bytosti milované a šťastné a mnoho variant těchto dvou principů a mnoho variant dalších principů.

 

Čím je člověk na nižším vývojovém stupni, tím přicházejí kar­mické následky s větším zpožděním, někdy i několika, nebo mnoha životů. Naopak u lidí na vysokém vývojovém stupni se dostavují velmi rychle už i v současném životě, někdy takřka ihned.

 

Na příkladu teorie reinkarnace lze nejnázorněji ukázat a pochopit mnohaúrovňovost pravdy.

 

Pokud někdo touží po jedné jediné absolutní pravdě a není ocho­ten připustit možnost více úrovní pravdy a není ochoten či scho­pen připustit jejich současnou platnost, tak se obávám, že má velmi malou šanci alespoň zahlédnout obrysy Univerza v jeho celistvosti.

 

Znovu a opět musím zdůraznit ani jedna z pravd není méně platná než ty druhé (znovu připomínám model popsaný v Úvodu). Ani jedna z teorií snažících se vysvětlit smysl reinkarnací a smysl ži­vota není méně či více pravdivá než druhá. Jen a pouze je nutno bedlivě zkoumat, z které úrovně pravdy je nám jeden z aspektů absolutní pravdy předkládán.

 

 

Karma a svoboda rozhodnutí

 

Karma je vykládána jako zákon příčiny a následku. Není správné však chápat karmu jako zákon odplaty, jako zákon činu a trestu. Vhodnější je chápat karmu tak, že ten princip, který jsme svým jednáním umožnili prožít druhým, si prožijeme díky zákonům karmy v příštích životech my.

 

Z vyšší úrovně pravdy je možno na karmu rovněž pohlížet jako na jeden ze souborů pravidel Kosmické hry.

 

Není důvod se obávat karmy. Je to obdobné jako kdybychom se obávali jet autem, nebo na kole po silnici jen z toho důvodu, že není neomezeně široká, že má krajnice a vede nás krajinou. Ob­čas stoupá, občas klesá, občas zatáčí doleva nebo doprava, někdy se v serpentinách i zdánlivě vrací.

 

Pokusy o vzepření se karmě také občas dopadají tak, jako když řidič v plné rychlosti jede rovně tam, kde silnice zatáčí. Následky pak většinou záleží na tom, co je za zatáčkou vedle silnice, zda stromořadí, horský sráz nebo měkká rovná louka.

 

Je velmi nepraktické mít představu, že je možno řídit auto pouze na asfaltové letištní ploše. Cesta, kterou nás vede naše karma je cesta správným směrem a naše karma nás nemůže vést jiným než správným směrem.

 

Bez “souhlasu” Bytosti nemůže být žádné její formě (inkarnaci – bytosti) ublíženo jinou bytostí.

Vždy se jedná o svobodné rozhodnutí Bytosti prožít si určitý princip, i když je tím principem třeba prožitá bolest, strach nebo jiná strast. Bytost (Nadjá) se rozhoduje, kdy skončí tento život, kdy již splnila úkoly pro tento život stanovené, kdy již prožila principy, které prožít měla.

Opačně se může stát, že určitý člověk nepřijme od jiného posky­tované dobro (a mnohdy se to může zdát nepochopitelné pro ne­zasvěceného člověka), protože toto dobro není v plánu bytosti pro tento život.

To však nic nemění na hodnotě vlastního činu pro člověka, který čin spáchal, na jeho karmických důsledcích, ať už se jedná o dobro či zlo.

 

V těchto souvislostech je nutné se věnovat jedné ze základních otázek a to je otázka vztahu svobody rozhodování člověka a jemu danému osudu (karmě, předurčení).

 

Člověku je dána svoboda rozhodnutí. Ale tato svoboda je podmí­něna genetickými předpoklady, výchovou, vlivem prostředí, vy­spělostí inkarnované duše. To však jsou podmínky dané právě konkrétní inkarnací. Pro podmíněnost svobody rozhodnutí bych uvedl jeden velmi ná­zorný příklad. Má milující matka s nožem v ruce svobodu roz­hodnutí ukrojit chleba milovanému dítěti nebo mu tímto nožem vědomě ublížit?

Když sledujeme film, nebo divadelní hru, také vlastně nepochy­bujeme, že konkrétní postava má svobodu rozhodování, i když v pozadí sledování děje dobře víme, že rozhodnutí stvořil svým aktem autor.

 

Svoboda rozhodnutí a osudová předurčenost jsou dvě strany jedné mince. Člověk má relativně plnou svobodu rozhodnutí a zá­roveň podléhá karmě.

 

Protikladnost a rozpornost dvou tvrzení o téže věci by nás neměla překvapovat. I v současné fyzice je více takových případů. Nej­známější je pravděpodobně poznatek fyziky, že světlo má  části­cový i vlnový charakter, ačkoliv se to zdánlivě z povahy věci vylučuje. I jeden z nejuznávanějších teoretiků materialismu vý­slovně vycházel z jednoty protikladů.

 

Každý má plnou svobodu rozhodování jakožto subjekt činnosti, ale jeho dispozice k tomu, aby se rozhodl tak nebo tak, je podmí­něna.

 

Pro plné pochopení je také nutno si uvědomit, že téměř nikdo se vědomě nerozhoduje – „budu šťasten nebo budu nešťasten“. Každý chce být šťastný, i když představy o štěstí se velmi různí. Ale způsob, jak dosáhnout štěstí, je již otázkou rozhodnutí.

Jaký však bude mít toto konkrétní rozhodnutí vliv na osud člo­věka je již do značné míry ovlivněno karmou.

 

Všichni známe případy, kdy určité rozhodnutí se po určitou dobu a někdy i dost dlouhou zdálo jako jednoznačně špatné, aby se na­konec ukázalo jako nejlepší možné a samozřejmě známe i pří­pady opačné.

Svým rozhodnutím měníme i minulost a tak i podmíněnost. Po­kusím se rozvést tuto myšlenku velmi důležitou pro pochopení celého paradoxního vztahu svobody rozhodnutí a předurčenosti osudu.

 

Každým rozhodnutím se dle modelu jsoucna uváděného v této knize mění nejen přítomnost a budoucnost, ale i minulost. My si však tyto změny neuvědomujeme a ani uvědomit nemůžeme, protože se změnou minulosti se mění i naše poznání o této minu­losti.

Už nejsme schopni si „vzpomenout“ na minulost před změnou, protože ta už prostě neexistuje a ani nikdy neexistovala.

Z toho plyne, že i přes podmíněnost svobody rozhodnutí karmou, není ani karma zcela nezměnitelná.

 

Hluboce chápajícím a moudrým rozhodnutím nebo spíše rozho­dováním můžeme změnit sebe a tím i vícedimenzionální Bytost, jejíž jsme součástí, natolik, že se změní částečně i minulost a tím i minulostí daná podmíněnost svobody rozhodování.

Takto můžeme zmírnit nebo dokonce změnit karmu.

Většinou se samozřejmě nejedná o jedno jediné rozhodnutí, ale o dlouhodobý proces mnoha rozhodnutí a jejich vzájemného ovliv­ňování se s podmíněností daných karmou.

 

Abychom mohli zmírnit či změnit svou karmu, musíme vědomě začít pracovat na změně sebe sama. Musíme vědět i jak a na čem pracovat. Jsou sice uváděny případy boží milosti, kdy tomu tak zdánlivě není, jedná se však o případy, kdy k této vědomé práci došlo v minulých životech.

 

Myslím, že základní znalost karmy pro současný život této práci může velmi pomoct. Za jeden z nejvhodnějších prostředků zís­kání těchto informací považuji správně prováděnu regresní tera­pii. Zdánlivý paradox však spočívá v tom, že i schopnost poznat nut­nost změny sebe sama je dána mimo jiné předchozími životy, a tedy i podmínkami dané inkarnace.

 

Z hlediska vývoje každého člověka a případně i řešení konkrétní situace mohou nastat 4 základní varianty.

Schopnost rozhodování k určité činnosti, případně i nečinnosti má 2 složky.

  1. složku poznání – člověk je schopen objektivně zhodnotit situaci a zná „správné řešení“ situace (pro zjednodušení při dalším používání – člověk ví)
  2. složku volní – člověk je schopen realizovat „správné řešení“ situaci ať už činností nebo nečinností (pro zjednodušení při dalším používání – člověk může)

Kombinací těchto dvou složek mohou nastat 4 základní varianty:

  1. ví a může
  2. neví a může
  3. ví a nemůže
  4. neví a nemůže

 

Každý z nás má svobodu se kdykoliv rozhodnout, že už se nebude inkarnovat, ale musí se dostat do kategorie „ví a může“.

 

Reinkarnace jsou rovněž určitou součástí kosmické hry a jako každá hra má i tato svá pravidla, která se vztahují na účastníky této hry. Svobodná vůle spočívá v tom účastnit se nebo neúčastnit, ale svobodná vůle již nespočívá v tom, zda dodržovat nebo nedodržovat její pravidla.

 

Možnost svobodně se rozhodnout je takřka neomezená. Je omezená pouze možností ostatních bytostí svobodně se rozhodnout.

 

Když je člověk svým vědomím součástí stvořeného světa, tak je obklopen vším, celým stvořeným vesmírem, tedy vším, co není já. V tomto okamžiku je omezen ve své absolutní svobodě vším, co není já, tedy zbytkem světa. Když je součástí absolutního nekonečného nic, není omezován ničím, a proto je absolutně svobodný.  

 

Stupeň svobody vůle je dán stupněm poznání. Ti, co mají nízký stupeň poznání, jsou i přes zdánlivou svobodu vláčeni osudem a neznají skutečné motivy svých rozhodnutí a jednání. Pokud nemají potřebné informace, chápou mnoho věcí jako náhodu, nebo zlý osud a nemohou se rozhodovat svobodně.

 

Shlédnutí: 493