VIII. kapitola – Universum
Jednota Univerza a dvojnost Stvořeného světa
Jednota Univerza a dvojnost Stvořeného světa. Tato boží dichotomie je jeden z nejnáročnějších aspektů jsoucna na pochopení a představu.
Dvojnost Stvořeného světa musíme chápat jako jeden ze základních principů Kosmické hry na stvoření a stváření Světa. Proč existují protiklady dobro a zlo, černý a bílý, studený a teplý.
Bez dvojnosti by nebyl tvůrčí proces, nebyl by pohyb, vývoj, prostor a čas (bez nahoře není dole, bez vlevo není vpravo, bez minulosti není budoucnost, bez předtím, není ani potom).
Avšak tato dvojnost je zároveň jednotou. Tak jako magnet nemůže mít pouze jeden pól, a přestože má póly dva, je to stále jen jeden homogenní magnet, tak ani není dobra bez zla, tma bez světla, teplo bez zimy. Z toho pak musíme pochopit, že neexistuje zlo samo o sobě, ale pouze jako součást dobra. Kdybychom nepoznali zlo, nemohli bychom ani poznat dobro.
Bez pocitu neštěstí neexistuje ani pocit štěstí. Ten, kdo je obklopen pouze přepychem, je schopen poznat, že žije v přepychu teprve tehdy, když pozná nepřepych. Zdravý žijící mezi zdravými pozná, co je to zdraví, až když zažije na sobě nebo svém okolí nemoc. Co to je láska, můžeme pochopit, jen když poznáme to, co láska není.
Představa, že je možno být věčně šťastný v dvojném světě, je jen součástí iluze. Bohužel tato nepřesná představa je šířena i některými esoterickými naukami a směry New Age. K tomu, aby člověk byl šťastný, musí být občas nešťastný. Je možno dosáhnout vnitřního klidu, harmonie, zbavit se touhy, chtění, egoismu, ale není možno dosáhnout permanentního pocitu štěstí.
Bez dvojnosti by Stvořený svět nejenže neměl smysl, ale ani neexistoval.
Vhodnější by bylo možná najít jiný výraz místo výrazu jednota, protože i pojem jednota je svým způsobem omezující a nevyjadřuje přesně skutečnost.
Jako analogii s magnetem je možno představit si kouli, kde uvnitř je kladný pól a směrem k povrchu se mění na záporný pól, který se na povrchu koule jeví na každém místě jako pól s kvalitou odlišnou od jiného místa. Povrch se pak jeví jako pólově různorodý.
Tato různorodost pólů je za použití principu dvojnosti nepředstavitelná.
To znamená, že vhodnější by byl výraz širší než jednota, něco jako jednota i mnohost dohromady. Bohužel se obávám, že takovýto výraz žádná lidština nemá.
Pojmy jako pól a kladný či záporný jsou zde použity z nedostatku jiných vhodných pojmů.
Mysl – tvůrce času
Tvrzení že čas neexistuje, je nepřesné. To co neexistuje, je absolutní nezávislý lineárně plynoucí čas. Je nepochybné, že představa času na nás nezávisle (případně na ničem) lineárně plynoucího je v nás natolik hluboce zakořeněna, že jakákoliv jiná varianta se nám zdá nesmyslná.
Jedna z uznávaných definici času říká:
Čas je jedna ze základních fyzikálních veličin, jíž se měří vzdálenost mezi událostmi na první souřadnici (souřadnici času) časoprostoru. Čas se dá také definovat jako neprostorové lineární kontinuum, v němž se události stávají ve zjevně nevratném pořadí. Jako takový je podstatnou složkou struktury vesmíru.
Podstatné na těchto definicích je, že události se odehrávají v čase.
Pokud se však soustředíme na to, čím se měří vzdálenost mezi událostmi, zjistíme, že se měří vzdáleností mezi jinými událostmi, tedy jedná se o definici v kruhu. Představme si pro názornost, že měříme čas klasickými hodinami s ručičkami. Jednotka času je pak dána pohybem vteřinové ručičky. To však rovněž není nic jiného než dva rozdílné stavy vteřinové ručičky, tudíž dvě události. Čím bychom však mohli změřit vzdálenost mezi těmito dvěma událostmi? Opět pouze jinými hodinami s jinými událostmi. I kdyby se jednalo o atomové hodiny, vždy jednotka času bude vymezena dvěma událostmi.
Co kdybychom tedy vytvořili myšlenkovou konstrukci, ve které by došlo k obrácení vztahu mezi událostmi a časem. Představme si, že to není tak, že čas měří vzdálenost mezi dvěma událostmi, ale naopak, že čas vzniká v závislosti na tvoření těchto dvou událostí.
Jinými slovy a z jiného zorného úhlu se toto obrácení spojitosti dá vyjádřit i tak, že není „pravdivé“ tvrzení, že vědomí (mysl) tvoří realitu v nějakém na ní nezávislém čase, ale že „pravdivé“ je tvrzení, že mysl tvoří události a na nich závislý čas.
Božská Světová mysl, jejíž tvůrčí součástí jsou i naše mysli, tvoří veškerou realitu, tedy nutně i prostor a čas. Z toho plyne, že i čas je tvořen vědomím (myslí). Jsem si vědom, že není jednoduché rezonovat s myšlenkou, že čas nezávislý na vědomí (ve smyslu na žádném vědomí) neexistuje, ale pokud vyjdeme z výše uvedených premis, mám za to, že jiný závěr není logický.
Jestliže je Svět myšlenkou Boha, tak i prostor a čas jsou myšlenkou Boha. Když Bůh nemyslí, tak čas nejen, že neběží, ale ani neexistuje. Z tohoto pojetí plyne i jeho relativita, protože čas tak běží vždy v závislosti na myšlence, na „pohybu“ informací. Proto čas plyne každé bytosti (v tom nejširším smyslu slova) relativně jinak v závislosti na touto bytostí vnímanou a tvořenou hustotou informací v konkrétním bodě (formě a dimenzi) Světa. Tím je míněna nejen rychlost, ale i směr času.
Jsem si vědom, že tato koncepce (bez ohledu na její možnou či nemožnou pravděpodobnost) je velmi obtížně představitelná vzhledem k celému našemu dosavadnímu poznání.
Jaká je situace, když ještě čas a prostor neexistují, před tzv. velkým třeskem? Vyjdeme-li z filozofické koncepce, ve které je Svět myšlenkou Boha, pak se dá předpokládat, že Bůh existoval již před velkým třeskem a že již před velkým třeskem myslel, tj. stvářel Svět. Jestliže dochází k tvorbě, dá se dle našich dosavadních představ předpokládat, že probíhají v čase. Jakákoliv změna stavu probíhá v určitém čase.
Ale, co když se tuto myšlenku pokusíme obrátit. Čas jako takový sám o sobě neexistuje a pomiňme v této úvaze jeho neexistenci vázaností na prostor či hmotu (existenci nějakého hmotného vesmíru).
Čas v tomto pojetí (schopnosti jej vnímat) je projevem změn, projevem pohybu. Jakákoliv změna se dá vyjádřit jako přírůstek, úbytek či změna informací. Zjednodušeně se dá říct, pokud se nic neděje, čas neběží.
Je důležité vnímat rozdíl mezi časem (jeho během) a měřením času. Pokud se nic neděje, tak „nejdou“ ani hodiny. Uvědomuji si, že následující konstrukce vypadá neobvykle, ale představme si Svět, ve kterém není nic jiného než jedny virtuální hodiny. Virtuální proto, abychom mohli abstrahovat i od pohybu molekul, atomů, elektronů apod., pokud by se jednalo o skutečné hodiny. Jestliže tyto virtuální hodiny nejdou, nedochází k žádné změně stavu, ke změně informací a čas neběží, dalo by se říct, že neexistuje. V okamžiku, kdy se rozejdou, počne běžet i čas. Nedá se říct, že hodiny nešly nějakou dobu, protože žádná doba (čas mezi jednotlivými změnami stavu hodin) neexistuje. Není ho ani čím měřit, protože žádné jiné události, pomocí nichž bychom čas měřili, v tomto Světě neexistují.
Koncepce takto pojatého času vysvětluje přijatelně logicky jinak pro nás zdánlivě nevysvětlitelné jevy. Například zcela jiné plynutí času v období mezi životy, zdánlivě nepochopitelné přesuny v čase, mimo jiné při přechodech mezi alternativními časoprostorovými soustavami (návraty z různých jeskyň, kdy čas zde plyne mnohem rychleji než cestovateli tam, či obráceně).
Ve stavech rozšířeného vědomí jsme schopni prožít celé životy, případně žít několik životů současně, zatímco v této naší realitě „uběhnou“ minuty či hodiny. To samé je i při NDE (zážitky blízké smrti), kdy si během velmi krátké doby (měřeno obvyklým časem této naší reality) „dočasně mrtví“ prožijí celý svůj život.
Zajímavé z tohoto pohledu jsou i neuvěřitelně rychlá vyléčení ran přírodními léčiteli, kdy se rána hojí přímo před očima. I toto se dá pochopit tak, že léčitel svou myslí vytvořil velmi rychlý čas (možná přesněji ovlivnil zrychlení času) pro určitou zraněnou část těla, takže zranění se léčilo relativně normálně ve svém subjektivním čase, ale podstatně rychleji vůči času okolních subjektů (vědomí). Toto zrychlení času se dá vyjádřit jako zhuštění informací procesu léčení.
Rychlost času je dána hustotou informací (událostí). Proto dochází nyní na Zemi ke zrychlování času. Je zde mnohem více bytostí a tudíž i různých myslí než dříve a kromě toho tyto bytosti vnímají mnohem více informací než dříve.
Vědomí (mysl) funguje jako stroj času. Stroj času je popisován jako stroj na přesun časem, ale je možné, že přesnější bude formulace, že stroj času je stroj čas vytvářející. Takovým strojem je dle této hypotézy každé vědomí.
Běh času je závislý na toku informací a je relativní. Každé vědomí (vědomí v tom nejširším možném slova smyslu) má svůj vlastní relativní čas, který je závislý na „hustotě informací“. Jsou známá úsloví „čas se vleče“ nebo „rychle utíká“. Vleče se, pokud je málo vjemů, málo informací a utíká rychle, pokud je informací hodně a i toto je relativní vzhledem k jednotlivým subjektům. Například jsou lidé, jímž 90 minut fotbalového utkání bude připadat jako věčnost (pokud nebudou mít možnost vnímat jiné informace) a jsou lidé, kterým ta samá doba uteče velmi rychle.
Pro každý svým způsobem uzavřený systém ubíhá čas relativně nezávisle na časech jiných systémů. Například i pro jednotlivé společnosti a civilizace na Zemi, nebo i pro jednotlivé orgány lidského těla, pro každou buňku nejen našeho těla a samozřejmě i pro jednotlivé bytosti, včetně zvířat a rostlin. Vědci tvrdí, že jednotlivé orgány v těle mají různé stáří, což odpovídá i mé zkušenosti. Z toho důvodu je možná trochu zavádějící srovnávat délku života jednotlivých živočichů, rostlin i člověka měřenou jakýmsi relativně absolutním časem zavedeným dohodou pro většinu lidí na Zemi.
Z tohoto pohledu je zajímavé vnímání času tzv. domorodými kulturami, které se odlišuje od našeho běžného vnímání času poměrně podstatně.
Tato hypotéza vysvětluje mnohé zdánlivě nevysvětlitelné jevy.
Teorie o zrychlujícím se čase dostává ve světle této hypotézy nový rozměr, protože je nepochybné, že hustota informací rapidně vzrůstá. Hustota informací celkově v globálním prostoru Země už vzhledem k prudce stoupajícímu počtu lidí i hustota informací připadající na jednoho člověka díky informační revoluci.
Uvedená hypotéza umožňuje vysvětlit rozdílnost běhu času v jiných dimenzích i tzv. mezi životy či astrálním světě. Dokonce lze tímto způsobem pochopit pohyb (zdánlivě z našeho pohledu) proti toku času, když připustíme, že směr toku času je závislý na směru toku informací.
Použiji jako již vícekrát moji oblíbenou analogii s počítačem. Představme si počítač, který je naplněn informacemi o minulosti, přítomnosti a budoucnosti a případně o dalších alternativních minulostech, přítomnostech a budoucnostech. Pohybem napříč těmito informacemi tvoříme směr času, což může být vzhledem k alternativním minulostem, přítomnostem a budoucnostem zjednodušeně řečeno nejen dopředu a dozadu, ale i nahoru a dolů a doleva či doprava, či dokonce šikmo, pokud se pohyb děje například z naší přítomnosti do alternativní minulosti či budoucnosti. Od hustoty informací je pak odvislá i velikost jednotek času a tím i rychlost času.
Čas není absolutní veličina měřící dobu trvání pohybu, ale naopak je to relativní veličina odvislá od pohybu (změně informací), či pohybem tvořená. Proto je čas závislý na tvůrci pohybu, tj. na vědomí (mysli). Na rozdíl od běžně používané teorie, že čas v jeho lineární podobě je náš způsob vnímání komplexní reality v posloupných obrazech, je dle této hypotézy čas tvořen tvůrčí činností vědomí (mysli) – pohybem informací.
Proto jsou úvahy o počátku či konci času, o jeho nekonečnosti či existenci nebo neexistenci zavádějící.
Bůh ve stavu absolutna je prost všech informací, a proto pro něj čas neexistuje.
Čas pro náš Vesmír před započetím velkého třesku (a pro účely tohoto článku předpokládejme, že opravdu byl) skutečně neexistoval a ve světle uváděné hypotézy to ani není znepokojující. Čas pro náš Vesmír nezačíná běžet velkým třeskem, on je spolu s velkým třeskem Světovou myslí vytvořen. To však neznamená, že relativní (subjektivní) časy neexistují pro Vědomí nezávislá na tomto Vesmíru a jeho existenci či neexistenci.
Zrovna tak, jako je velmi obtížné jednoznačně prohlásit, že nepochybně víme, jak druhý člověk přesně vnímá například barvy, tóny, emoce nebo city, je velmi obtížné totéž prohlásit o vnímání času. Minimálně je zřejmé, že je rozdílné vnímání času mezi jednotlivými kulturami.
Vnímání času jako lineárního nebo cyklického souvisí s tím, jak vnímáme informace tvořící tuto naší 3D realitu. Jestliže je vnímáme jako fraktálně uspořádané, pak se bude nepochybně jednat o příklon k vnímání času v jeho cyklické podobě, jestliže je vnímáme jako víceméně náhodně uspořádané, pak spíše v jeho lineární podobě.
Je zajímavé, že myšlenka, že prostor existuje jen v představě naší mysli, je pro nás celkem přijatelná, zatímco možnost, že čas je rovněž výtvor naší mysli, je pro naši představivost obtížná. Možná je to tím, že relativita prostoru je pro nás přijatelnější než neexistence absolutního času. Snad je to tím, že u prostoru jsme schopni vnímat tři dimenze, zatímco u času jen jednu, což tuto časovou dimenzi v našem vnímání absolutizuje. Možná je to rovněž tím, že pro vnímání prostoru (vzdálenosti) máme smysl – zrak, zatímco pro vnímání času takovýto smysl nemáme. Máme pouze smysly pro vnímání měřidel času.
Evoluce neprobíhá v čase, evoluce (souhrn informací tvořící evoluci) udává směr toku času toho systému, který se průběžně vyvíjí.
V tomto pojetí neexistují paradoxy typu: „Zda bylo dříve vejce nebo slepice, zda byly dříve rostliny potřebující opylení nebo hmyz, který by je opyloval“. Rovněž z pohledu uvedené hypotézy jsou nelogické úvahy typu, že Bůh nekonečně dlouho existoval a pak se „začal nudit“ a stvořil Svět.
Polarita stvořeného světa a každé jeho části
Boha ve své formě Absolutna lze snad připodobnit ke gigantickému superpočítači s nekonečným potenciálem, který momentálně neřeší vůbec žádný úkol. O Absolutnu nevíme po intelektuální stránce absolutně nic, protože se jedná o beztvarou a bezčasou Prázdnotu bez hranic. To však neznamená, že neexistuje. Mysl je věčně a univerzálně přítomna, „Nic“ je pouhým zdáním. Obrazně matematicky by se to dalo snad vyjádřit jako nekonečná nula.
Na rozdíl od tohoto Absolutna by se jako základní princip stvořeného světa dal obrazně matematicky vyjádřit jako plus a mínus nebo v jiných pojmech jako jin a jang. Tento nejzákladnější princip, který již nelze dále redukovat, je přítomen v každé entitě, v každém systému. Částice, atom, molekula, buňka, organismus, člověk, manželé, rodina, společnost, národ, stát, Země, Sluneční soustava, galaxie, kupa galaxií, vesmír, svět to vše je svým specifickým vědomím, které obsahuje tento základní princip.
Když odstraníte všechny atributy entity včetně času a prostoru zbude pouze plus a mínus a tento základní princip je hybnou silou stvoření a stváření světa.
Neexistuje nic s výjimkou Absolutní mysli, co by tento princip neobsahovalo.
Nejvhodnější představa obsahování tohoto principu ve všem je magnet. Magnet vždy obsahuje severní a jižní pól. Jsou nerozdělitelné. Když rozdělíte magnet na dvě části, vzniknou dva magnety a každý bude obsahovat severní a jižní pól. Když rozdělíte magnet na tři části, vzniknou tři magnety a každý bude obsahovat severní a jižní pól. Když k sobě přiložíte jakékoliv magnety, vznikne soustava opět s jedním severním a jižním pólem.
Polarita je základní princip stvořeného světa. Pro upřesnění stvořeným světem je myšleno vše. To znamená i tak zvaný astrální svět a tak zvané vyšší světy. Ne pouze nám nejbližší a nejsrozumitelnější časoprostorový svět.
Toto je velmi důležité při pochopení stvořeného světa a jeho fungování. Není dobro bez zla, není světlo bez tmy, zvuk bez ticha, protože nemůže existovat magnet skládající se pouze ze severního nebo jižního pólu, nemá smysl uvažovat o jin bez jang o plus bez mínusu.
Nepřijetí tohoto základního principu ať už rozumem nebo citem je nepřekonatelnou překážkou na cestě poznání.
Smyslem bytí na všech úrovních a tím i nejobecnějším smyslem bytí je využití polarity k tvůrčímu procesu.
Záměrně zde používám pojem bytí (ve smyslu existence vědomí) a ne pojem život, protože definic života je mnoho a vzhledem k jejich časté biologické orientaci nejsou pro tyto účely příliš vhodné.
Modely Boha
Pro znázornění neznázornitelného jsem se v této kapitole pokusil vytvořit dva modely Boha, které by byly schopny pojmout některé jeho aspekty. Každý model postihuje jiné aspekty Boha, a proto jsou zdánlivě ve vzájemném rozporu.
Tyto modely jsou svým zjednodušením na dvourozměrné nebo třírozměrné zavádějící. Proto by bylo vhodnější je zobrazit jako pětirozměrné (s čtvrtým rozměrem časovým), které by byly schopny znázornit to, co je v třírozměrném modelu nemožné a je to možno vyjádřit pouze podobenstvím slovním.
Bohužel vícerozměrný (míněno více než třírozměrný) model je mimo naše možnosti chápání.
První model (viz obr. 18 – rovněž na přední straně obálky) zobrazuje Boha jako souhrn Bytostí, které procházejí vývojovým cyklem tak, jak byl popsán v kapitole III. Na počátku „vycházejí“ z Boha a na závěr se do něj „vracejí“. Pro bližší popis odkazuji na kapitolu III., oddíl „Vývojové formy Bytosti“.
Obr. č. 18
Druhý model (viz obr. č. 19 – rovněž na zadní straně obálky) také zobrazuje Boha jako souhrn Bytostí s tím rozdílem, že Bytosti nejsou zobrazeny z pohledu jejich vývoje, ale naopak z pohledu současné existence všech jejich forem.
Obr. č. 19
Pětirozměrný model by v tomto případě mohl postihnout i zdánlivě rozpornou skutečnost, že nejnižší formy vědomí jsou současně nejdále a nejblíže nejvyšším formám Vědomí.
V okrajových oblastech sestává Bůh z jednotlivých od sebe rozlišitelných Bytostí ve formě vědomí částic, dále směrem ke středu postupuje vývoj Bytostí (vše ale existuje současně) do stále vyšších forem vědomí se stále stoupající hustotou informací a se stále klesajícími “vzdálenostmi” mezi Bytostmi a se stále klesající zřetelností hranic mezi jednotlivými částmi Bytostí. Část Bytosti v těsné blízkosti Boha – kmen – je Nadjá.
V předposlední zóně směrem do středu již hranice mezi jednotlivými Bytostmi mizí. Je to zóna vědomí Imanentního boha – Stvořitele – Světové mysli, vševědoucího a všemohoucího boha.
V centru tohoto “božího kruhu” dochází už k takovému zhuštění informací, že už není možný žádný pohyb, žádný děj ani myšlenkový nebo jemu obdobný proces. V centru je už jen Absolutno, jakožto nic nabité potenciálem všeho.
Znovu upozorňuji, jedná se pouze o myšlenkovou konstrukci, o silně zjednodušující model, který v žádném případě není možno chápat nijak dogmaticky a klást ho do protipólu k některým jiným myšlenkám zde uvedeným, jako např., že všechny Bytosti jsou součástí Světové mysli.
Ve skutečnosti samozřejmě nelze takto prostorově oddělovat Absolutní mysl, Světovou mysl, Bytosti a jejich jednotlivé formy – bytosti.
V jiných modelech, které postihují jiné aspekty jsoucna, by se např. jednotlivé formy Bytostí různých úrovní vyskytovaly současně v jednom bodě časoprostoru. V uvedeném modelu to vypadá tak, jako by stejné vývojové formy Bytostí byly vždy ve stejných bodech časoprostoru, což nedopovídá nám známé skutečnosti.
Analogicky by se tento obraz Boha dal přirovnat k “černé díře” se všemi jejími atributy, tak jak je modelově popsána současnou fyzikou.
V černé díře se také již nedá mluvit o čase a prostoru, také je tam “nic” vzletně nazývané singularita. Směrem k centru také v obou případech narůstá přitažlivost, v jednom modelu se jí říká boží láska, ve druhém gravitace. V obou případech také v centru není vnímatelný jiný atribut jsoucna než přitažlivost (boží láska – gravitace).
Proto lidé, kteří se ve stavu změněného vědomí “dostanou” až do centra “božího kruhu” (stav osvícení, samadhi apod.), nevnímají nic jiného než absolutní přitažlivost – absolutní lásku Absolutna.
Na tomto modelu jsoucna lze i snáze pochopit obraz vícedimenzionální Bytosti – ducha. Všechny formy všech úrovní jednotlivé entity vědomí (Bytosti jako zdánlivě oddělené části Boha uvědomující si sebe sama), existují současně. Celý tento komplex forem tvoří vícedimenzionální Bytost.
Z pohledu úrovně pravdy “Bůh – Univerzum” neexistuje žádný vývoj Bytosti, protože ta “existuje” ve všech formách a všech úrovních současně. Z tohoto pohledu se nedá mluvit o inkarnaci jako o přesunu části vědomí (Bytosti, ducha) do těla, ale přesněji se dá vyjádřit jako přesun koncentrace části vědomí Bytosti na určitou formu Bytosti (vědomí).
Proto při všech stavech rozšířeného vědomí všech stupňů se nejedná o nic jiného než o “přesun koncentrace vědomí” (i v tomto případě se jedná o nalézání pojmů běžně srozumitelných člověku, které by se co nejvíce blížily obrazu skutečnosti).
Nezáleží na tom, jakým způsobem je stavu rozšířeného vědomí dosahováno.
Meditace, regrese nebo progrese, holotropní dýchání, psychotropní látky (ayahausca, iboga, peyotl, LSD, lysohlávky apod.), šamanské tance a bubnování, popř. jiné způsoby uvádění se do “tranzu”, tzv. opouštění těla (chtěné i nechtěné), to vše jsou stavy, při nichž dochází k přesunu koncentrace vědomí z vědomí člověka jednoho bodu časoprostoru na vědomí člověka v jiném bodě časoprostoru našeho Vesmíru, nebo do odlišného časoprostoru nebo do vědomí nečlověka (jakékoliv formy vědomí, které není formou “člověk”), popř. jakékoliv kombinace těchto možností.
To jsou ty stavy rozšířeného (změněného) vědomí velmi dobře a podrobně popsané např. v knížkách Stanislava Grofa.
Člověk jako “součást” vícedimenzionální Bytosti má za určitých podmínek přístup ke všem informacím. Např. při přesunu koncentrace vědomí na vyšší úroveň vědomí, je možno se napojit na “informační systém” zvaný Akaša, kde však není obsažena pouze minulost, ale vše, co kdy bylo, je a bude. V podstatě se nejedná o napojení na obecné informační pole, jak se to popisuje, ale o přesun koncentrace vědomí na informační pole jiného bodu časoprostoru.
Když se mi podaří přesunout koncentraci vědomí na úroveň vyšších bohů, jsem tímto bohem, protože jsem imanentně součástí celé Bytosti, to znamená i součástí tohoto vyššího boha.
Problém spočívá v tom, že při přesunu koncentrace vědomí zpět na úroveň člověk nejsme schopni “tam” vnímané informace plně interpretovat, pochopit a už vůbec nejsme schopni je srozumitelně sdělit druhým lidem. Kromě toho, to množství informací je tak ohromné, že vědomí úrovně člověk je schopno si uchovat pouze záblesky.
Proto jsou pro nás daleko srozumitelnější “výlety” do nižších a stejných úrovní vědomí. I když jsou získané informace mnohdy pro nás nové a zcela odlišné od našich běžných zkušeností, jsou naším “rozumem” pochopitelné. Popisy zážitků z nerostných, rostlinných, živočišných i mimozemských inkarnací jsou pro nás srozumitelné, i když jsou někdy zdánlivě neuvěřitelné.
Shlédnutí: 303