III. kapitola – Bytost

 

III. kapitola – Bytost

 

Pojem Bytost

 

Bytost jsem se pro účely této knihy pokusil definovat jako zdán­livě oddělenou část Vědomí (Světové mysli), která si je vědoma sebe sama a která prochází vývojem od forem nejnižších po formy nejvyšší.

 

Bytost vstupuje do jednotlivých inkarnací jako herec, který si vy­bírá roli a divadelní hru, ve které bude účinkovat. Ještě přesněji vstupuje do jednotlivých postav počítačové hry, kdy postava se může chovat svobodně v rámci naprogramovaných vlastností a dějových osnov. Sama však je zároveň programátorem, jenž pod taktovkou vedoucího všech programátorů spoluvytváří s ostat­ními programátory hru, kterou současně hraje.

 

Pro alespoň částečnou srozumitelnost se pokusím vymezit v sou­vislosti s pojmem Bytost i pojem Nadjá (superego), protože tento pojem se velmi často vyskytuje v duchovních naukách, zejména v souvislosti s vývojem člověka. Mnoha učiteli je zdůrazňována nutnost spojení, až ztotožnění se, se svým Nadjá při snaze o duchovní vývoj.

 

Při velkém zjednodušení by se dalo říct, že Nadjá je esenciální část Bytosti, která je neustále ve “spojení” s jednotlivými částmi (možná lépe řečeno formami) Bytosti a je jakýmsi řídícím centrem Bytosti a zároveň je tou částí Bytosti, která je „nejblíže“ k Bohu.

 

Jak jinak, než velmi zjednodušeně se dá říct, že pro tuto úroveň pravdy je určujícím hlediskem vývoj. Vývoj Bytosti, vývoj Ves­míru, vývoj Světa od forem nejnižších po formy nejvyšší.

 

A tady hned na počátku narazíme na zásadní problém. Formy vě­domí, které se pohybují v blízkosti úrovně člověka, jsou pro nás jakž takž pochopitelné. Čím více se však vzdalujeme oběma směry, naše představy jsou mlhavější a mlhavější.

 

 

Vývojové formy Bytosti

 

Co označit za nejnižší formu?

Vezmeme-li do úvahy teorie soudobé fyziky, asi bychom mohli hovořit o subatomárních částicích jako o nejnižší formě. Hezkým příkladem se mi zdá foton. Dle Einsteinovy teorie relativity se foton po­hybuje pouze rychlostí světla, a proto mu neplyne čas. Představa vědomí fotonu, je však i pro moji přebujelou fantazii obtížná. A věda už mezitím pokročila dále a našim představám nabízí ještě nižší a základnější formu “hmoty” struny. A podle dosavadního vývoje vědy se domnívám, že ani ty nebudou konečnou stanicí, zejména jestliže vycházím z hypotézy, že všemi směry je neko­nečno.

Pojetí základních forem hmoty jakožto jednorozměrných strun, které podle toho jak vibrují, jsou tou nebo onou částicí, se velmi blíží pojetí Bytostí, které je uvedeno v této knize. Ty jako rovněž jednorozměrné struny podle toho jak vibrují, jsou tou nebo onou formou Bytosti (nerostem, rostlinou, živočichem, člověkem apod.).  

 

Abychom se však mohli pokusit o vytvoření nějakého modelu, musíme vyjít z předpokladů jakýchsi hraničních forem.

 

Považujme tedy pro účely našeho modelu vývoje Bytosti za nej­nižší formu subatomární částice a třeba již zmiňovaný foton. Vě­domí fotonu, pro které neplyne čas, je velmi blízké vědomí Ab­solutna, dalo by se říct, že je stále ve stavu zažívání Absolutna – transcendentálního aspektu Boha. Snad by se dalo říct i ve stavu, kterému říkáme u člověka osvícení.

Pro zjednodušení přeskočíme formy, jako jsou atom či molekula a postoupíme k formě se souhrnným názvem nerosty. Zde už do­chází k vnímání času a prostoru v našem slova smyslu. Stále tu však je velmi úzké sepětí s Bohem, stav vědomí je podobný Ab­solutnu svou neměnností, bezvývojovostí. Je tu ještě naplno poci­ťována sounáležitost s celkem.

Je to však forma ještě zcela pasivní, bez možnosti volního rozho­dování.

 

Zajímavou podskupinou jsou kapaliny obecně. Na naší Zemi speciálně voda (v tomto případě nelze zaměňovat s konkrétní ře­kou, jezerem či mořem, jež mají též svoji formu vědomí, ale od­lišnou od této úrovně) hraje významnou roli a dalo by se říct, že je někde na hranici mezi touto formou (nerosty) a formou vyšší.

 

Vyšší formou jsou rostliny, které jsou ovlivňovány morfickou re­zonancí rostlinstva. Míněno je vždy převažující ovlivňování, ne ve smyslu výlučnosti. Stále je ještě pociťována sounáležitost s celkem. Objevují se však již první prvky svobodného rozhodo­vání. Stále je však u rostlin omezen pohyb, možnost aktivně vý­razně ovlivňovat svůj, popř. cizí život.

Další formou jsou živočichové, kteří jsou ovlivňováni morfickou rezonancí svého druhu. Také se tomu říká kolektivní duše. Ty už plně chápou svoji individualitu a mají možnost volby. Samo­zřejmě se to vztahuje především na vyšší formy, jako jsou savci.

Od průměrného člověka v jeho dnešní podobě se odlišují vyšší mírou napojení na vyšší dimenze, schopností mimosmyslového vnímání, nižší mírou možnosti svobodného rozhodování a nižší mírou intelektu.

 

Nám nejsrozumitelnější formou je samozřejmě člověk, který je ovlivňován morfickou rezonancí danou jeho konkrétní inkarnací. Sdílí karmu své rodiny, národa, země, člověka jako takového, člověka jako obyvatele Země. Většinou má během inkarnace po­cit naprosté oddělenosti od Boha, ztotožňuje se se svým tělem. Má plnou svobodu rozhodování.

Pokud se pokusíme o zpřesnění, plnou svobodu má člověk, který je přibližně někde uprostřed na vývojovém žebříčku kategorie člověk. Směrem k oběma pólům tato svoboda klesá.

 

Osobně nesouhlasím s naukami i ezoterickými, které považují člověka za střed všeho. Někdy je to dokonce předkládáno tak, že bůh stvořil svět jen proto, aby se měl člověk kde projevit. Mám za to, že tvrzení, že člověk je jediný, který má svobodu rozhodo­vání, je zase jen výsledkem těchto samostředných tendencí a ne odrazem skutečnosti.

 

Člověk však zdaleka není nejvyšší formou vědomí. Jsou zde by­tosti, které jsou na vyšším vývojovém stupni. 

Nejbližší vývojově vyšší formou jsou bytosti, které jsou ještě jako člověk zajatci čtyřdimenzinálního časoprostoru a mohou nám být i podobné, ale jsou na vyšším stupni vývoje. Běžně používají mimosmyslové vnímání, jsou napojené na kolektivní vědomí a ovládají síly, o jejichž existenci a principech máme zatím spíše matné tušení.

Z našeho pohledu jsou osvícené a někdy se též inkarnují zpátky do naší úrovně, aby pomáhaly lidem při jejich duchovním růstu – návratu k Bohu. Jedná se o kategorii bytostí, která má mnoho společného s kategorií živočichů, ale na vývojové spirále jsou o řád výše, díky zkušenostem s prožitými principy v roli člověka. Jsou obohaceni o intelektuální složku.

Abych dodržel škatulkové označení každé kategorie, použil jsem pro tuto formu pojem  nadčlověk – superman. 

 

Vyšší formy již neprocházejí reinkarnacemi a jejich vývoj pro­bíhá v jiném časoprostoru než je náš.

Základním omylem je, když si někdo myslí, že po dosažení tako­vého stavu vývoje Bytosti, který je již mimo dosah reinkarnač­ního a karmického zákona, že si pak může dělat, co chce. Není to tak, protože on již nemůže konat v rozporu s “božím zákonem”. A je nutno si také uvědomit, z jaké úrovně pravdy se teď na věc dí­váme. Zase to není ta nejvyšší úroveň pravdy transcendentálního Boha a imanentního Boha. Je to z úrovně pravdy č. 3 – “Bytost – reinkarnace”. 

 

Jejich poznání a popis je mnohem obtížnější, protože jsme odká­záni na informace získané ve stavu rozšířeného vědomí, ať už vlastního nebo zprostředkovaně někoho jiného. Ti, kteří jsou méně citliví na přímé získávání informací – méně senzibilní, jsou odkázáni na víru v důvěryhodné zdroje. Protože nejsem vyznava­čem detailních popisů různých druhů elementálů, démonů, an­dělů, či dalších druhů a poddruhů těchto bytostí včetně jejich přesných jmen, omezím se pouze na výčet vývojových forem Bytostí, které logicky zapadají do mnou navrhované struktury vývoje Bytosti.

 

Další vývojovou formou by měly být bytosti, které mají mnoho společného s kategorií rostlin.  Pro zjednodušení nazývám tuto kategorii andělé. I oni stále ještě procházejí vývojem, ale již ne formou inkarnací. Jako rostliny mají vyšší pocit sounáležitosti s jednotou a proto jejich svoboda rozhodování je již opět omezena.

 

U dalších kategorií se mi pro popis nedostává dostatek informací a pouze analogicky předpokládám, že jedna kategorie má spo­lečné atributy s kategorií nerostů a dal jsem jí pracovní název nižší bohové. Do této kategorie by se daly zařadit formy vědomí typu vědomí Země (dnes již opět tak populární Gaia), vědomí Slunce, vědomí Galaxie. 

Další kategorie, v mnou navržené struktuře nejvyšší, je kategorie mající společné atributy s kategorií částic a dal jsem jí pracovní název vyšší bohové. Do této kategorie by se daly zařadit formy vědomí typu vědomí Vesmíru, vědomí soustavy paralelních ves­mírů. Tyto formy vědomí jsou z našeho pohledu už tak vysoko, že se nám zdají vševědoucí a všemohoucí a takřka nám splývají s Bohem. Hranice mezi touto kategorií a Bohem je pro nás nezře­telná.

 

Při kategorizaci vývojových forem vědomí jsem se dopustil sa­mozřejmě velkého zjednodušení a mnoha nepřesností, ale účelem této kapitoly není přesná kategorizace vývojových stadií Bytosti, ale pokus o vysvětlení vývoje Bytosti na jednoduchém a srozu­mitelném modelu.

 

Při tomto zjednodušení se mi přihodilo to, čemu se snažím vždy vyhýbat. Kategorie “člověk” se mi dostala do středu vývoje, kam pravděpodobně nepatří (i když ani to nechci apriori vylučovat, abych jedno dogma nenahradil druhým).

 

Je možné a pravděpodobné, že mezi živočichy a člověkem je další kategorie formy vědomí. Pro ty, co nutně potřebují nějakou představu, např. vývojový stupeň odpovídající neandrtálci, který se sice na naší planetě už nenachází, ale v minulosti se nacházel a nachází se na jiných planetách.

Kromě toho tu mohou být ještě bytosti, které nejsou lidmi, ale jsou na jakémsi paralelním vývojovém stupni (vyskytují se na ji­ných planetách, možná i jiných vesmírech).

Je nutno si uvědomit, že při jednotlivých inkarnacích nejsme zdaleka odkázáni pouze na planetu Zemi, dokonce ani na naši Galaxii či náš Vesmír.  Z regresních terapií dostáváme informace i o bytostech s formou vědomí přibližně na úrovni člověka, které se nevyvinuli z živočichů, ale z rostlin.

Kromě toho u kategorie, kterou jsem pracovně nazval nadčlověk, možná došlo k velkému zhuštění a možná by se měla skládat z 2 nebo 3 kategorií. Všechny tyto možnosti by posouvaly člověka ze středu vývoje.

Na druhé straně nemohu zcela opomenout fakt, že takřka všechna velká náboženství a mytologie člověka do středu kladou a z pohledu člověka to tak i opravdu vypadá.  Asi použiji i tento­krát svoji oblíbenou zaklínací formulku – platí vše, záleží pouze na tom, z jakého zorného úhlu je konkrétní tvrzení hodnoceno.

 

 

Model Bytosti

 

Bytost prochází všemi vývojovými formami a obohacena o pro­žití všech možných principů bytí se vrací k Bohu. (viz obr. č. 7) Na obrázku je Bytost zobrazena jako spirála a každé barvě odpovídá vývojové stadium Bytosti: částice – bílá, nerosty – červená, rostliny – oran­žová, živočichové – žlutá, lidé – zelená, nadlidé – modrá, andělé – fialová, nižší bozi – purpurová, vyšší bozi – bílá. Z pohledu vyšších úrovní pravdy je vhodnějším popisovat bytost tak, že je současně všemi vývojovými formami najednou.

 

Obr. č. 7

 

 

 

 Vývoj Bytosti na barevné škále – napřed je červená, kdy je forma Bytosti blízko bohu, ale chybí poznání. V barevném spektru pak dochází k přechodu od teplých barev ke studenějším, které před­stavují poznání – intelektuální složku. Po té se opět vrací k bohu a studená intelektuální modrá se obohacuje o teplou červenou složku a přechází ve fialovou a purpurovou barvu.

 

To, v jaké formě se vícedimenzionální Bytost zrovna projevuje v určitém bodě našeho časoprostoru, si můžeme představit na modelu (viz obr. 8). Pro lepší pochopení si náš časoprostor zjednodušeně představme jako dvourozměrný, tj. jako plochu. V místě, ve kterém protíná ba­revná spirála bytosti tuto plochu, my vnímáme průnik Bytosti do našeho časoprostoru jako barevný kroužek a podle barvy i odpo­vídající formu Bytosti (inkarnaci – např. rostlinu, živočicha, člo­věka). 

 

Obr. č. 8

 

 

Jako analogii vývoje Bytosti použiji oblíbenou představu moře a kapky vody. V hlubinách oceánu není takřka žádný pohyb, ne­pronikají sem žádné zvuky a je tam stálá teplota a tma. Kapka moře je tam ve stavu, kdy si uvědomuje především sounáležitost s celkem, jednotu a neměnnost.

V průběhu nekonečné doby (z pohledu kapky) se vlivem různých procesů dostává kapka blíže k hladině. Stává se součástí moř­ských proudů a uvědomuje si již pohyb.

Později se dostává k mořské hladině a stává se součástí vlny. Zde již si plně uvědomuje pohyb, různé stavy, různé teploty, světlo a částečně už začíná z hladiny vnímat i Svět mimo oceán. Zde si již kapka uvědomuje svoji možnost spolupůsobení s ostatními kap­kami ve vlně.

A pak dochází k tomu mimořádnému okamžiku v životě kapky, kdy při nárazu na další vlnu je kapka vymrštěna do prostoru. Kapka je nyní plně samostatná, zcela svobodná, plně si uvědo­muje svoji jedinečnost a oddělenost od moře. Poprvé je schopna vidět „Svět“ v celé jeho šíři, s určitým nadhledem (z pohledu kapky míněno doslova i v přeneseném slova smyslu). Obohacena o tuto zkušenost o toto uvědomění se kapka vrací zpět do moře.

Zprvu se stává opět součástí vlny, ale zmoudřelá kapka již není pouhou součástí vlny, ona má vědomí vlny, ona je vlnou. V po­čítačovém žargonu by se dalo říct, že se stává hlavním progra­mátorem programu “vlna”. S dalším postupem se opět stává moř­ským proudem a hlavním programátorem programu “mořský proud”. Nakonec opět zcela splývá s mořem a stává se mořem a hlavním programátorem programu “moře”.

 

Na planetě Zemi je inkarnováno mnoho bytostí na různých stup­ních úrovně vývoje, a to i velmi rozdílných, na rozdílném místě barevné spirály, na různé vzdálenosti od božského centra (viz obr. č. 7) a od jeho přitažlivosti.

 

Každý, kdo někoho nenávidí nebo jím opovrhujeme (a může se jednat i o jiného tvora než člověka) pro jeho chování nebo špatné vlastnosti, by si měl uvědomit, že i on, jako bytost procházející vývojem, jednou byl, nebo (v pro něj „horším“ případě) bude na stejném vývojovém stupni, jako je subjekt jeho nenávisti nebo opovržení.

Jeho chování a vlastnosti pak byly nebo budou velmi podobné, ne-li přímo totožné s chováním a vlastnostmi odsuzovaného sub­jektu. Takže v podstatě dochází k odsouzení sebe sama na jiném vývojovém stupni.  Pokud opět použiji podobenství, je to jako když bychom se odsuzovali za to, že jsme se jako mimina poču­rávali, nebo v první třídě neuměli perfektně číst a psát.

 

K naplnění Ježíšova přikázání „Miluj bližního svého jako sebe sama“ je v duchovní literatuře často doporučováno vnímat druhého jako součást celku, jehož součástí jsme i my (to odpovídá po­hledu z úrovně pravdy č. l „Bůh – Univerzum).

Myslím, že je vhodné tento pohled doplnit i o lidsky bližší a asi pochopitelnější pohled na druhého, jako na sebe sama na jiném stupni vývoje, jako na část sebe sama prožívající jiné principy bytí (to odpovídá pohledu z úrovně pravdy č. 2 „Vědomí – Stvo­řený Svět“).

Mimo rámec této kapitoly je možno toto vnímání druhých ještě doplnit o další rovinu, a to o soucitný pohled na „hříšníka“ daný poznáním, že každé „špatné“ chování bude jednou působením karmy vykoupeno utrpením (to odpovídá pohledu z úrovně pravdy č. 3 „Bytost – reinkarnace“).

 

Bytost v rámci svého komplexního vývoje prochází všemi prin­cipy bytí. To znamená i principy, které se zdají obdivuhodné i zavrženíhodné. Bytost se při svém vývoji v lidské fázi inkarnuje i do osobností typu Hitlera a Stalina i do osobností typu Ježíše a Budhy. Každý z nás jednou byl nebo bude osobností typu Hitlera, Stalina, Ježíše nebo Budhy. Přesněji řečeno každý z nás někde v časoprostoru je současně všemi těmito formami.

 

 

Proroci

 

Tak, jako bychom neměli opovrhovat bytostmi na nižším stupni vývoje, tak bychom rovněž neměli vzhlížet s nekritickým obdi­vem k bytostem na vyšším vývojovém stupni, jako jsou např. pro­roci. I my jednou budeme na takovém vývojovém stupni. Vhod­ným a plně postačujícím přístupem k těmto bytostem je úcta a pokora.

 

Někteří proroci, jejichž učení se stala základem velkých nábožen­ství, jsou považováni za inkarnace Boha. Myslím, že se jedná o hluboké nedorozumění.

My všichni jsme součástí Boha. V přeneseném smyslu slova a velmi zjednodušeně v každém z nás je Bůh. Není z podstaty věci možné, aby byl Bůh jen v některých z nás. Z určitého zorného úhlu a na určité úrovni pravdy všichni jsme boží inkarnací.

Teorie snažící se dávat do protikladu „lidskou“ a „boží“ inkarnaci jsou zavádějící. Už sám pojem „lidská“ inkarnace je zavádějící, protože „to“, co se inkarnuje, se nedá definovat jako člověk.

Víra v boží inkarnaci opět vychází z představy personifikovaného boha. Jak si jinak představit, že něco, co je nekonečné v čase a prostoru se vtělí do člověka, který je naopak velmi omezen jak v čase, tak i prostoru.

 

V případě proroků by se méně přesně dalo říct, že se jedná o in­karnace bytostí vyšších vývojových stupňů nebo přesněji, že část Bytosti, která se z našeho úhlu pohledu jeví jako vyšší vývojová forma, se manifestovala nebo manifestuje (možná vhodněji pro­mítá) do „našeho“ časoprostoru.

 

 

Boží láska

 

Je nutno kriticky se skepsí prověřovat i tzv. nepochybné nábožen­ské a mystické pravdy jako např. že „Bůh je láska“.

 

Je bůh láska? Ne, protože bůh je všechno. Boha nelze redukovat pouze na jeden jeho aspekt. A protože bůh je všechno, zákonitě musí obsahovat i aspekty, které jsou na druhém pólu než je láska.

 

Proč to tedy tvrdí tolik duchovních lidí? Protože oni rozsahem frekvencí svého vědomí rezonují s aspektem boha, pro který se vžil pojem láska. Proto oni vnímají boha jako nepodmínečnou lásku. Na druhé straně je i velké množství lidí, které rozsahem frekvencí svého vědomí nerezonují s aspektem boha, pro který se vžil pojem láska. Ti rezonují s aspekty boha nižších frekvencí a boha si mohou ztotožňovat s jinými pojmy než je láska, jako je např. síla nebo moc.

 

Pojem láska je opět jako mnoho jiných při důkladnějším zkou­mání nejednoznačný. Ve smyslu, v jakém je běžně používán, ho lze popsat jako vztah mezi dvěma bytostmi, nebo možná ještě přesněji jako vztah jedné bytosti ke druhé nebo druhým bytostem (objektům). Ve smyslu, v jakém je používán v ezoterické litera­tuře jako absolutní bezpodmínečná láska, bych ho charakterizoval spíše než jako vztah k jiným bytostem, jako stav mysli, kdy do­chází ke sjednocení s jedním z atributů Boha.

 

Co je to tzv. vše prostupující boží láska, základní vše tvořící energie.

Láska = přitažlivost = gravitace. I lásku k bohu lze popsat jako přitažlivost – obdobu fyzikální gravitace. Čím jsme od Boha vzdálenější, tím méně pociťujeme jeho lásku. Ať jsme však sebe více vzdáleni od Boha, stále na nás jeho láska (gravitace) působí. Nikdy zcela neunikneme z dosahu její působnosti a vždy nakonec její síla přemůže naše odstředivé tendence a přitáhne nás k sobě. Z tohoto pohledu se jeví přitažlivost jako základní síla “hmot­ného” i nehmotného Světa.

 

Bytost by se při svém vývoji dala přirovnat ke kometě obíhající po výrazně excentrické dráze kolem Slunce.

Pro větší přesnost je vhodné si představit, jako kdyby kometa byla vystřelena ze Slunce.

Z počátku se pohybuje velkou rychlostí a je blízko a pociťuje silně gravitaci. S tím, jak se vzdaluje, dochází k úbytku rychlosti, ale také gravitace slábne. Na konci dráhy, kdy je gravitace nej­slabší, svit Slunce zcela zeslábnul, ale přece jen gravitační půso­bení Slunce převládne, dochází k tomu, že se kometa přestane vzdalovat od Slunce a opět započne svoji cestu směrem ke Slunci. A opět se zmenšující se vzdáleností se zvyšuje gravitace a rychlost. Až úplně v závěrečné fázi gravitace narůstá do ohrom­ných hodnot a rovněž tak i sluneční záře zakrývá veškerý obzor. Nakonec kometa zanikne splynutím se Sluncem.  

 

Rovněž tak bytost se na začátku svého vývoje prudce “vzdaluje” od boha a s narůstající vzdáleností klesá rychlost vzdalování, ale zároveň i klesá boží přitažlivost, Bytost stále méně pociťuje boží lásku a je jí stále méně ovlivňována. Nikdy se však nedostane zcela z jejího vlivu a nakonec vždy jejím působením se Bytost začne “vracet k bohu”. A opět čím je bohu blíže, tím více poci­ťuje boží lásku – přitažlivost a tím více se urychluje její návrat k bohu. Z tohoto modelu vývoje Bytosti je vidět, že nikdy žádná bytost není zcela a provždy ztracena, ale vždy se nakonec, byť v jiné formě, vrátí k bohu (viz obr. č. 7).

 

Každý z nás je částečkou Boha, v každém z nás je část boží lásky a proto jsme k sobě přitahováni a proto se milujeme. To je hlavní příčina vztahu zvaného láska mezi dvěma bytostmi. Všichni jsme nabiti stejnou energií. Pouze množství amoronů (jednotka lásky – obdoba jednotky gravitace gravitonu) a velikost jejich náboje jsou různé.

 

Tak jak je gravitací zakřiven náš čtyřrozměrný časoprostor, tak je i boží láskou – přitažlivostí zakřiven boží časoprostor. 

 

 

Život mezi životy

 

Co se děje v okamžiku smrti člověka, co je mezi životy? To je velmi častá otázka spojená s otázkami typu zda existuje nebe a peklo apod.

 

Co se stane, když člověk umře. Světová mysl přestane vysílat do vědomí podprogram “tělo” a vědomí přeladí automaticky na další nejsilnější kanál.

Tím však asi končí jednotnost tohoto procesu pro všechny lidské bytosti. Různorodost toho, co následuje, je pak ovlivňována mnoha podmínkami. Zejména vývojovým stupněm, na kterém se Bytost nalézá, způsobem smrti a v neposlední řadě i informacemi, které konkrétní člověk má o tom, co ho po smrti čeká (včetně in­formace, že ho nečeká nic).

 

Velmi mnoho lidí si dokonce ani není schopno uvědomit, že ze­mřeli, protože jejich vědomí funguje dále a oni i nadále vnímají náš fyzický Vesmír. Vzhledem k jejich velmi silnému materialis­tickému, popř. náboženskému přesvědčení nejsou schopni vní­mat, že se podstatně změnil způsob jejich existence. Zejména, když tento jejich nový způsob existence jim umožňuje realizovat své myšlenky (přání, představy) podstatněji snadněji než v tzv. hmotném světě.

 

Mnoha “duším” se nedaří odpoutat se zcela od hmotného světa, protože jsou zde poutáni k blízkým osobám, místu nebo dosa­vadní činnosti, ať už tím poutem je láska, nenávist, či touha po pomstě. Často potkává takový osud “duše” neočekávaně a násilně zemřelých. Neinformovanost o tom, co člověka čeká po smrti, způsobuje často neschopnost orientovat se v posmrtném životě.

 

V současné době se situace výrazně zlepšuje v naší západní kul­tuře, protože v různých formách (film, televize, knihy, časopisy) jsou podávány informace o posmrtném životě. Přestože se v mnoha případech jedná o sci-fi, fantasy, nebo komedii, informace pronikají do vědomí a ve vhodný okamžik poslouží skoro stejně dobře jako vážně podávaná informace. Svému účelu mnohdy po­slouží takto podávané informace dokonce lépe než naučné knihy, protože zasáhnou podstatně širší okruh lidí.

Dokážu si představit reakci takového člověka po smrti, když zjistí, že to definitivně neskončilo, jak si říká “tak ona to nebyla jen taková legrace”.

 

V jiných kulturách k tomuto účelu sloužily knihy mrtvých (egyptská, tibetská), jejichž hlavním obsahem byly informace o tom, jak pomoci duši zemřelého dostat se bez problémů na “onen svět” a ještě možná přesněji byť zjednodušeně řečeno na ten správný “onen svět”.  

 

V mnoha ezoterních naukách se praví, že vědomé umírání (zej­ména to, na co člověk myslí při umírání) a příprava na posmrtný život mají velký vliv na kvalitu bytí bytosti mezi životy (v bardu) a na jeho příští inkarnaci. Jak říkají lidové moudrosti a některá náboženství – nikdy není pozdě a ještě na smrtelné posteli je možno se obrátit k bohu.

 

Nakonec, i když třeba po dlouhé době a s pomocí dalších bytostí (často bývalých blízkých příbuzných, či jinak karmicky sváza­ných) všichni pochopí a postoupí dále. Co je to dále. Nebe, očis­tec, peklo? Nic takového ve formě, jak je nám často překládáno klasickými náboženskými naukami.

 

Nejčastěji uváděný sled událostí (informace pocházejí z regres­ních terapií, NDE, ezoterních nauk) je takový, že “duše” se pot­kává se světelnou bytostí (pravděpodobně se jedná o její Nadjá ve vizualizované formě) před jejím duševním zrakem “proběhne” celý život, včetně hodnocení toho, jak ho člověk prožil. Nutno si však uvědomit, že duše vnímá celý život najednou jako celek (proto informace z těchto zážitků je podávána tak, jako když pro­běhne celý film života za okamžik) a vnímá i emoce ostatních bytostí.

V čem spočívá případný očistec či peklo? V tom, že si “duše” prožije všechna utrpení, která svým jednáním, ať už vědomě nebo nevědomě způsobila. A “duše” prociťuje i ta utrpení, která způso­bila druhým a o nichž za života ani nevěděla.

 

Pro mnoho lidí bude zřejmě překvapením, které jejich skutky a zejména myšlenky (to si mnoho lidí vůbec nepřipouští, že by mohly být hodnoceny i jejich myšlenky a postoje) budou hodno­ceny jinak, než očekávají. “Boží spravedlnost” nepodléhá dobo­vým a krajovým zvyklostem. Ne každý, kdo si myslí, že úzkost­livě dodržuje desatero, dostane “hezké vysvědčení”.  

 

Po té pokračuje bytí mezi životy pobytem v astrálním světě, který má údajně více úrovní, do kterých se jednotlivé “duše” zařazují dle stupně dosaženého vývoje (dle frekvence vibrací vědomí), právě skončeného života a svých představ o posmrtném životě.  Zde pokračuje vývoj bytosti v astrální rovině.

 

Je přirozené a logické, že bytost se v astrálním světě dostává do prostředí, které svou úrovní odpovídá jejím vibracím a kde se střetává s bytostmi na stejné úrovni vibrací.

Jestliže se např. člověk celý život zajímal jen o uspokojování svých materiálních potřeb a to ještě bez ohledu na následky, které způsoboval druhým lidem, bude i po smrti nadále pokračovat ve stejném způsobu “života” s tím, že bude ale pravděpodobně ob­klopen bytostmi se stejnými zájmy a na stejné úrovni vývoje (se stejně hrubými či jemnými vibracemi).

Je proto klidně možné, že člověk, který celý život vědomě páchal zlo a věří v peklo, se do pravého pekla skutečně dostane.

Na druhé straně člověk, který celý život páchal dobro a věří v křesťanské nebe, se také do svého nebe dostane.

 

Z ezoterních nauk a regresních terapií plyne, že uspokojování potřeb zde probíhá tím způsobem, že co si člověk přeje, co si představuje, se velmi snadno a rychle realizuje. Oba tak po čase zjistí, že to není ani to pravé peklo ani to pravé nebe.

 

Z bludu o štěstí uspokojováním materiálních potřeb je člověk re­lativně nejsnáze vyléčen.

Představte si, že vždy, když na něco pomyslíte (a může se z po­hledu obyčejného člověka za života jednat o nesplnitelný sen) se to ihned realizuje a to pokaždé znovu a znovu. Velmi záhy se ztratí kouzlo nedosažitelného a pocit štěstí při uspokojení touhy. Zbude jen marnost při vymýšlení stále nových a nových pokusů o dosažení štěstí pomocí uspokojení materiálních potřeb. Nejlepší jídlo, nejkrásnější ženy, nejlepší auta, nejdražší předměty vše pře­stane v člověku vytvářet pocit štěstí, pokud je může mít kdykoliv. Je to stejné jako v tomto životě.

Dlouhým pobytem a opakováním realizace tužeb dochází k osla­bení závislostí a to zejména těch, které si Bytost přinesla z před­chozího života. Tím se vytváří předpoklad, že Bytost při další in­karnaci již bude obohacena o tuto zkušenost a úkoly následují­cího života zvládne lépe.

 

Na vyšší úrovni se v astrálním světě pohybují bytosti, které v předchozím životě značnou část svého snažení věnovali tvůrčí činnosti a poznání.

Realizace tvůrčí činnosti a touhy po poznání přináší pocit uspo­kojení a nenasycení podstatně “déle”. Tato činnost také Bytost obohacuje a urychluje její vývoj.

Rovněž i zde dochází k oslabení závislostí a to zejména závislostí na úspěšných výsledcích tvůrčí činnosti (míněno především pozi­tivní hodnocení ze strany druhých), protože i ty se zde dostavují podstatně snáze. Zaměření pak zůstává především na vlastní tvůrčí proces.

To samé se projevuje i v případě procesu poznávání, kde bytost postupně opouští okouzlení z toho, co všechno už ví a spíše se dostavuje pokora. Tento jev je celkem přirozený, protože čím víc toho člověk ví, tím víc zjišťuje, co všechno ještě neví.

 

Do přirozeného prostředí se po smrti dostávají bytosti, které bě­hem lidského života vědomě pracovali na svém duchovním vý­voji, na spojení se svým Nadjá, s Bohem.

Zde se podstatně snáze navozují stavy meditace a kontemplace (nejvyšší stupeň meditace, při níž se kontemplující snaží o přímé spojení s Bohem). Neruší tělo s jeho požadavky a vjemy. K uspokojení jakýchkoliv “materiálních ” tužeb a potřeb dochází takřka okamžitě a proto brzo ustupují do pozadí.

Kanál pro spojení s Nadjá, s Bohem je zde silnější, čistší a méně rušený. Pochopení pravd vyšších úrovní je zde podstatně snazší, protože není rušeno jinak evidentními přehlušujícími pravdami nižších úrovní.

 

V této souvislosti bych chtěl upozornit na zkreslené představy, které někteří lidé mají o tom, co je to duchovní vývoj, jaké by měly být jeho prostředky a cíle.

Rád bych se to pokusil objasnit na jednoduchém příkladu.

 

Všichni ti, kteří v životě na Zemi byli okouzleni silami, které zís­kali během usilovné práce, popř. k nim přišli spontánně (např. při zážitcích NDE), nebo se je snažili získat, budou zklamáni a mnoho z nich teprve zde pochopí, co má opravdu význam, jaké hodnoty přesahují obzor jednoho života. Telepatie, telekineze, levitace, teleportace, vidění aury, jasnovidnost, materializace apod. to vše umí v astrálním světě každý, nebo téměř každý.

 

Jedině ten, kdo pochopil a pracuje na tom, aby změnil sebe, má šanci postoupit na vyšší úroveň. Pokud někdo pracuje na tom, aby získal síly, které mu pomohu změnit svět kolem něj, kráčí po delší cestě. Nedá se říci po špatné cestě, protože žádná cesta není špatná. Všechny cesty na konec stočí svůj směr k jedinému mož­nému cíli.

 

Jen to, co zbude i po smrti z toho, co jsem získal, co jsem se na­učil a co jsem pochopil během života –  jen to je trvalou hodno­tou.

 

Toto je velmi jednoduché třídící hledisko, kterým je možno se ří­dit, pokud máme zájem o skutečný vývoj.

Chci však zdůraznit, že tím v žádném případě netvrdím, že nic ji­ného než duchovní vývoj v životě lidském nemá smysl. Odkazuji v tomto bodě na 6. kapitolu, kde otázku smyslu (přesněji smyslů) života rozebírám podrobněji.

 

 Čas na “onom světě” probíhá jinak než v našem Vesmíru (možná např. kolmo – viz obr. č 9) a proto je možné se inkarnovat z po­hledu našeho času po velmi krátké době. Pobyt bytosti v astrál­ním světě přitom může být ale relativně velmi dlouhý.

 

 

Obr. č. 9

 

 

Po pobytu v astrálním světě “duše” postupuje do vyšších dimenzí, kde se postupně očišťuje a připravuje na další inkarnaci. Vzhle­dem k tomu, že v tomto bodě nemám zatím více informací, které by se mi zdály dostatečně důvěryhodné, věnuji této fázi “života” mezi životy tak málo místa. Přibližně by se tato fáze dala přirov­nat k hlubokému spánku. Tak jako pobyt v astrálním světě je velmi podobný běžnému každonočnímu snění odborně nazývané fází REM, tak pobyt v těchto vyšších dimenzích se dá přirovnat k hlubokému spánku, kdy dochází k úplnému zapomnění a „odtr­žení“ duše od ega.

 

 

Znovuzrození

 

Před novou inkarnací dochází k výběru člověka, do kterého se bytost vtělí. Při tomto výběru duše opět spolupracuje se světelnou by­tostí a před jejíma “očima” se odvíjí film budoucího života.

Světelná bytost není pravděpodobně ničím jiným než vizualizo­vaným Nadjá.

Bytost si tak vybírá rodiče a svůj osud a v tom okamžiku ví proč. To vše však v průběhu vtělování, které probíhá v době od početí do narození, postupně zapomíná.

Proto by neměl nikdo naříkat na nepřízeň osudu, na své rodiče, protože si oboje sám svým rozhodnutím zvolil.

 

Většina dětí informace o spojení s Bohem, předchozích inkarna­cích, popř. určité telepatické a jim obdobné schopnosti (např. vi­dění bytostí s vyššími vibracemi) ztrácí postupně s přibývajícími poznávacími a rozumovými schopnostmi.

Je velkou škodou této civilizace, že vývoji dítěte v počátcích jeho života z tohoto pohledu není věnována až na nepatrné výjimky žádná pozornost.

 

Proč dochází k zapomínání informací o předchozích inkarnacích? Odpověď je jednoduchá, i když možná ne pro každého uspokoju­jící. Plná znalost předchozích životů by neumožňovala prožití nové role Kosmické hry.

Představte si herce po prožitých třiceti letech intenzivního herec­kého života, kterému se v okamžiku, kdy vstupuje na scénu v nové roli, vybavují všechny role, které kdy hrál na divadle, v televizi a ve filmu se všemi texty, charakteristikami jednotlivých postav, jejich emocemi a k tomu ještě se všemi hereckými partnery a je­jich postavami. Bylo by možné, aby byl herec za těchto podmínek schopen vůbec něco hrát? A to ještě mezi přístupem k hraným postavám a k prožitým životům je velký zejména emoční rozdíl.

 

Jak by člověk mohl plnohodnotně a svobodně prožít nový život, kdyby si pamatoval všechna utrpení, které během minulých in­karnací zažil a způsobil.

Při podrobnějším studiu života jednotlivých lidí zjistíte, jak mnoho lidí má přesto, že jim byl dán dar zapomnění, ve svém podvědomí hluboce zakódovánu myšlenku, že nemají právo být šťastni v tomto životě.

Tito lidé se dají většinou snadno rozpoznat. Z pohledu ostatních lidí jednají zdánlivě nepochopitelně, když si neuvěřitelným způ­sobem komplikují život a všemi způsoby se brání tomu, aby byli šťastni. Pro ně bývá v mnoha případech jedinou pomocí regresní terapie a pochopení, že pouze oni sami si ztěžují život.

 

 

Kvazi bytosti

 

Přestože se víceméně snažím vyhýbat příliš detailním popisům a zaměřuji svoji pozornost spíše na vzájemné souvislosti, takže ani v této kapitole nenajdete popis jednotlivých druhů bytostí, chtěl bych přece jen věnovat pozornost určitému druhu bytostí.

Jedná se o druh bytostí, které ke škodě věci nejsou jako takové vůbec vnímány, což má pak za následek nepochopení určitých jevů.

Pro přesnost je nutno konstatovat, že spíše než zařazení jako druh bytostí je vhodnější pro tento fenomén označení kvazi bytosti.

Vzhledem k tomu, že se však jedná o poměrně významný feno­mén, jehož pochopení ovlivňuje i pochopení jevů naší společ­nosti, pokusím se o jeho přibližný popis.

 

Tyto kvazi bytosti vznikají jako myšlenkové útvary v astrálním a jemu podobných světech. Jedná se o myšlenkové útvary, které po svém vzniku žijí svým relativně samostatným životem. Tyto myšlenkové útvary by se daly popsat jako určité “ideje” a používá se pro ně i výraz egregor. Řadí se sem např. všechny -ismy, které si získaly podporu významné části lidí (pro názornost jde v tomto případě o vědomé zúžení pouze na lidstvo). Příkladů je mnoho. Uvedu jen ty nejtypičtější – budhismus, hinduismus, křesťanství, islám, ale i nacismus, fašismus, komunismus, socialismus, kapi­talismus.

 

Rozdíl mezi kvazi bytostí – egregorem jako je např. katolický nebo materialistický egregor a Bytostí, tak jak je popsána v této knížce je ten, že kvazi bytost je ve své existenci zcela závislá na ostatních Bytostech ve všech jejich formách, které ji živí energií a pokud ji přestanou posílat, tato bytost zaniká. Kdežto Bytost ve své prapodstatě nemůže zaniknout, je věčná.

 

Tyto kvazi bytosti jsou stvořeny a udržovány při existenci ener­gií, kterou jim věnují bytosti (v našem případě lidé). Na konkrét­ním případě této knížky by se dalo říci, že se snaží vytvořit pod­mínky pro to, aby více lidí předávalo energii kvazi bytosti s ozna­čením “mentalismus”.

 

Právě to, co je známo pouze úzkému okruhu lidí je skutečnost, že tyto myšlenkové útvary po svém stvoření již nadále žijí relativně samostatným životem jako kvazi bytosti a snaží se svým “ener­geticko informačním polem” vytvářet takové podmínky, aby stále více bytostí jim předávalo stále více energie.

Čím je kvazi bytost silnější (čím více bytostí jí posílá energii), tím větší má “energeticko informační pole” a zpětně tím silněji působí na ostatní bytosti. To vysvětluje, proč tak často již dávno neudržitelné myšlenky přijímá po tak dlouhou dobu neuvěřitelné množství lidí.

 

Netýká se to pouze dogmatických náboženských představ (jako např., že Země je střed Vesmíru), ale i dogmatického materia­lismu. Vzpomeňme již slavné výroky vědeckých koncilů typu: “Z nebe kameny nemohou padat, protože tam žádné nejsou” apod.

 

I v současné době kvazi bytost, které bychom při určité dávce nadsázky mohli dát jméno “Karteziánsko-newtonovské para­digma (KNP)” usilovně bojuje o svůj “život”. Nemá již tak silné prostředky, jako bylo upalování odpůrců ve středověku, ale i ze­směšnění nebo znemožnění pracovní či vědecké kariéry je silný prostředek proti “nevěřícím”. Kvazi bytosti bojují tím zoufaleji, čím více cítí, že se blíží jejich konec.

 

V raném novověku začala katolická církev ztrácet částečně půdu pod nohama a astrální bytost jakožto katolický egregor začala slábnout, protože se oslabil přísun energie tím, jak ubylo věřících, kteří jí denně posílali energii.

Vznik inkvizice a její činnost byla pouze logickým vyústěním snahy této kvazi bytosti zachovat přísun energie, protože již od pradávna oběť, a lidská oběť zejména, byla nejúčinnějším způso­bem jak doplnit energii.

 

Obdobně i dnes, kdy bytost – egregor “KNP” začíná slábnout, vzniká novodobá inkvizice – kluby skeptiků, kteří bojují za čis­totu té “správné pravdy” a hlavně proti všemu odlišnému od té “správné pravdy”. Před třiceti lety to nebylo zapotřebí, to byla kvazi bytost “KNP” ještě na vrcholu sil.

Ještě štěstí, že už nemají ty pravomoci, co měla církevní inkvi­zice. Bůh ví, co by s námi jinověrci bylo. Když mám příležitost občas vidět v televizi, s jakou nenávistí se snaží potřít lidi s jinými názory, jímá mě hrůza, jak by to vypadalo, kdyby tito lidé měli moc. 

 

Jak příznačný je pro klub skeptiků v České republice název “Sisy­fos”. Dali si název podle toho, že Sisyfos koná věčně práci, která nikdy nekončí. Zajímavé, že již při stanovení názvu nevěnovali tolik pozornosti tomu, proč Sisyfos tuto nekonečnou a marnou práci koná. Tak jako postava z řecké mytologie i oni konají mar­nou a zbytečnou práci jako trest za svoji pýchu a nedostatek po­kory.

Připomínám, že Sisyfos byl potrestán za to, že si myslel, že je ro­ven bohům a snažil se vyhnout smrti tím, že spoutal boha smrti Thanata a po jeho osvobození bohy se ještě jednou lstí dostal z podsvětí Hádova.

 

Existence kvazi bytostí také dovoluje lépe pochopit tvrzení kla­sika, že ke změně paradigmatu nedochází tím, že současná gene­race vědců změní myšlení, ale tím, že vymře a přijde generace nová.

 

Povědomí lidstva o těchto kvazi bytostech a mechanismu jejich vzniku, existence a zániku se odráží v mnoha mýtech a pohád­kách, kde určitá negativní idea je personifikovaná konkrétní by­tostí (čarodějem, čarodějnicí, zlou vílou, králem či královnou temnoty apod.).

Vítězství nad touto negativní bytostí je většinou dosahováno tím, že lidé přestanou věnovat svoji pozornost (energii) negativní ideji a negativní bytost tím ztrácí síly, až umírá či mizí. Jako i v mnoha dalších oblastech jsou mýty a pohádky blíže skutečnosti než sou­dobá věda.

 

 

Energeticko-informační podstata Bytostí

 

Dalo by se říci, že jednotlivé formy Bytostí mají energeticko in­formační podstatu. “Potravou” pro bytosti je energie přijímaná z různých zdrojů. Jsou bytosti, kterým nepostačuje energie z bož­ského zdroje, a proto přijímají energii i z jiných bytostí (samo­zřejmě vzato do důsledku je i toto božský zdroj, protože nic ji­ného než Bůh neexistuje). K nim patří i člověk, který přijímá energii ve formě potravy, což znamená, že přijímá energii z mrt­vých těl jiných bytostí. Netřeba se nad tím zase nějak mimořádně pohoršovat, protože to prostě odpovídá jeho vývojovému stupni. Až postoupí na vyšší stupeň, nebude energii z potravy potřebovat.

 

Existují formy Bytosti nižších vibrací, které čerpají energii z lidí (samozřejmě ne výlučně z lidí). Touto energií jsou silné emoce, především strach, utrpení nenávist apod.

Tyto bytosti se pak svým působením snaží vytvořit podmínky pro tvorbu velkého množství takových energií. Podněcují války, ná­boženské, rasové, ideové nesnášenlivosti, touhu po moci, peně­zích apod. Mohou být i na podstatně vyšším stupni technického vývoje než lidstvo. Technické prostředky jsou projevem nižších bytostí (forem Bytostí), které jsou přibližně na úrovni vědomí člověka.

 

Je však nutno uvést, že samozřejmě existují i bytosti vyšších vib­rací, které vytvářejí protiváhu nízko vibračním bytostem. Sou­částí iluze (virtuální reality) – Kosmické hry je neustále probíha­jící střetávání sil světla a tmy.

Bytosti s vibracemi, které jsou oproti našim řádově vyšší, jsou za normálních okolností mimo naše možnosti vnímání, ale pokud chtějí, mohou se projevit ve formách, které jsme schopni vnímat. Mívají však problémy s dlouhodobým pobytem s námi vzhledem k našim hrubším vibracím.

 

Cestují Vesmírem i časem netechnickými prostředky (vyšší formy). Pro nás se občas manifestují např. jako humanoidi v léta­jících talířích, abychom je byli schopni vnímat a přijmout. Stále si nutno uvědomovat, že vše je jen myšlenka.

Pouze na naší úrovni – úrovni našeho “hmotného” Vesmíru jsou vibrace hutnější, hrubější a proto je tu větší stálost forem a je po­třeba větší energie – většího energetického potencionálu ke změně.

Pro názornost je tu krásný příklad – rozdíl mezi myšlenkou a či­nem na naší hrubohmotné úrovni. Nikdo určitě nepochybuje, že pro čin je potřeba více energie než pro myšlenku, i když oba dva druhy jsou tvůrčí a mění “realitu”, pouze s jinou účinností.

Shlédnutí: 512