Vliv genetické výbavy, prostředí a duše – naše nové role
Existuje velmi mnoho různých tu více tu méně vzájemně si odporujících teorií a názorů na roli genetické informace, vlivu prostředí a inkarnované duše v procesu utváření a formování konkrétní lidské bytosti. Většinou je preferována pouze jedna ze složek a druhým je přičítán pouze menší či zanedbatelný vliv. Ortodoxní materialistická věda duši ani neuznává a tak logicky neuznává ani její vliv. K plnému pochopení je však nutno chápat všechny tři složky v jejich komplexnosti a vzájemných vazbách a bez podceňování kterékoliv z nich a přeceňování jiné. Pokusil jsem se podívat na tuto oblast co nejkomplexněji (při nutné míře zjednodušení i vzhledem k délce článku) a rovněž z trochu jiných úhlů než je běžné.
Myslím, že pochopení těchto procesů má i význam pro práci na sobě.
Oficiální věda neřeší příliš úspěšně důvody, proč stejným rodičům se rodí děti se zcela odlišnými fyzickými a psychickými vlastnostmi, přestože genetickou výbavu mají shodnou. Zřejmě je vlivu náhody při smíchání jednotlivých ingrediencí genů obou rodičů přisuzována největší či dokonce jediná role. Pokud ale přijmeme tezi, že náhody neexistují, musíme se nutně věnovat i nematerialistickým příčinám.
Potencionální genetická výbava je dána každé bytosti v její DNA, která obsahuje ohromující množství genetických informací. Tyto informace však nezahrnují pouze genetickou informaci rodičů, ale i dalších předků, rodu či rasy. Čím více je však konkrétní genetická informace „vzdálena v čase“, tím je její informační intenzita nižší. Zvolením svých rodičů si duše volí tuto kompletní potencionální genetickou výbavu.
Duše (vědomí bytosti) si z této široké databáze vybírá pouze některé genetické informace, které považuje za vhodné pro splnění učebních procesů, pro dosažení poznání či pro vývoj v daném životě (uvedené tři možnosti se vzájemně nevylučují, ale jedná se pouze o pohledy z rozličné úrovně poznání).
Výběrem patřičných genetických informací pak vzniká konkrétní genetická výbava jedince, kterou jsou určeny jeho základní charakteristiky těla a mysli. Tento proces výběru však není jednou provždy ukončen narozením. Pokračuje během dětství, kdy si duše může zkoušet jednotlivé odlišné varianty. Tento proces je do určité míry završen dospíváním. Přesto někdy dochází v průběhu života (a není to zas tak výjimečné) ke změnám, které pak mají za následek i změny lidské bytosti jak fyzické, tak mentální. Tyto změny je možné vysledovat u relativně širšího okruhu lidí.
Zdá se logické, že tak zvané starší duše (s vyšší frekvencí vibrací) si vzhledem ke svým zkušenostem z mnoha životů vybírají „kvalitněji“ a nepotřebují dělat v průběhu života korekce. Takoví lidé se pak celý život výrazně vzhledově a v základních povahových rysech nemění. Podoba takových lidí je víceméně stejná, jsou poznatelní i po mnoha letech a dá se předpokládat i jistá konzistentnost jejich chování, což ovšem neznamená, že nemohou i radikálně měnit své názory. Naopak častěji než u druhých u nich dochází k náhlému „prozření“.
Po prožití zážitků blízkých smrti (NDE) někdy (a možné je, že i často) dochází k tomu, že tento stav či zážitek má za následek „prozření či probuzení“ duše. Duše si pak volí novou životní roli, která je tu méně tu více odlišná od role původní a k tomu si pak duše vybírá novou sadu genetických informací z DNA. Tím se dají vysvětlit někdy dost podstatné změny lidí po NDE, a to nejen psychické ale i fyzické. Příbuzní a známí pak vnímají tuto bytost jako nového člověka. Tyto proměny se někdy vysvětlují i výměnou duší a nelze to zcela vyloučit, ale výše uvedený proces se zdá přece jen pravděpodobnější, a proto bude zřejmě častější příčinou změn.
K takovéto změně vlastností dochází občas i bez drastických zásahů do fyzického těla či jiných šokových „terapií“. Při evolučním vývoji v rámci jednoho života může dojít postupnými kvantitativními změnami (pravidelnou prací) k postupnému navyšování frekvence vibrací až dojde ke kvantovému skoku a tím i ke změně kvalitativní. Tato změna pak může mít rovněž za následek výběr částečně nové genetické výbavy.
Výrazné změny na fyzickém těle se logicky realizují snáze v procesu růstu a dospívání, než když je již vývoj těla celkově ukončen.
Uvedený proces je však možno vztáhnout i na další bytosti a není vhodné jej omezovat pouze na člověka. Čím vyšší druh bytostí na vývojovém řebříčku, tím je i více individualizované vědomí. Dospělý člověk má plně individualizované vědomí, které je si vědomo sebe sama jako relativně samostatné entity. Toto plné vědomí sebe sama jako samostatné entity však nepřichází narozením, ale až přibližně kolem třetího roku.
Běžně je uváděno, že u zvířat se jedná o kolektivní duše, ale je velmi pravděpodobné, že stupeň či míra „individualizace či kolektivnosti“ duše je velmi odlišná dle postavení na vývojovém řebříčku. Věda v poslední době pokročila ve výzkumu inteligence zvířat dokonce až tak daleko, že jim i určitou míru inteligenci přiznává. Tento výzkum však přináší výsledky, které jsou v rozporu s dosavadními názory jak na evoluci, tak i na podstatu či příčinu inteligence a možná by se rovněž dalo říct na zdroj inteligence. V poslední době zjišťovaná vysoká inteligence některých druhů ptáků či dokonce chobotnic tuto tradiční představu o podstatě a zdroji inteligence ve vztahu k vývojovému stupni významně narušuje. Stále více tak začíná získávat přívržence myšlenka, že zdrojem inteligence je vědomí, které je na mozku nezávislé a naopak, že mozek funguje víceméně spíše jen jako tuner (přijímač).
Tato míra individualizace vědomí (duše) také určuje míru individualizace konkrétních bytostí ve smyslu jejich odlišnosti od jedinců stejného druhu. Je pravda, že pro zkoumání odlišností dvou psů stejného druhu máme podstatně lepší podmínky, než je tomu u dvou mravenců stejného druhu, ale přesto jsem toho názoru, že u psů je tato diferenciace podstatně větší.
Zajímavé by bylo porovnat DNA jednoho druhu mravenců u různých mravenišť, tj. různých potomků jedné mravenčí královny, případně i mravenišť královen potomků původní mravenčí královny. Potomci jedné mravenčí královny, kteří jsou zároveň příslušníky jejího mraveniště, by měli mít téměř shodnou DNA na rozdíl od mravenců stejného druhu, ale jiné mravenčí královny a z jiného mraveniště, protože výběr genů z celkové genetické databáze druhu provádí jedno vědomí (zjednodušeně kolektivní vědomí mravenčí královny). Vědeckými pokusy bylo zjištěno, že královna „řídí“ chod mraveniště i pokud je velmi vzdálena a případně uzavřena v prostředí, kam nepronikají elektromagnetické vlny. Pokud však královna zemře, končí do té doby jinak bezchybný chod mraveniště.
Vliv prostředí je jako mnoho dalších věcí materialistickou vědou redukován pouze na vlivy hmotné jako je prostředí, ve kterém žijeme, rodiče, školu apod. Toto omezení pak má za následek, že další a přitom velmi podstatné vlivy nejsou brány v úvahu.
Podstatný vliv, který by byl za jistých okolností i akceptovatelný materialistickou vědou, je vliv vibrací a zejména zvukových na naší DNA. Existují vědecké názory (i když zatím ne plně akceptované širokou vědeckou obcí) prokazované i vědeckými experimenty, že naše DNA je ovlivnitelná zvukovými vibracemi. Jednou z nejdůležitějších zvukových vibrací, které nás ovlivňují již v prenatálním stavu, je řeč matky a dalších lidí v blízkém okolí. Mateřština je důležitým faktorem podílejícím se na procesu formování konkrétního jedince. Z určitého zorného úhlu je mateřština jedním ze základních faktorů tvořících spolu s genetickou výbavou příslušnost k určitému národu s jeho charakteristickými rysy.
Dalším nezanedbatelným faktorem jsou v daném prostředí (které je vhodné chápat v co nejširším smyslu slova) vyskytující se morfogenetická pole, která rovněž ovlivňují proces formování každé lidské bytosti. Na rozdíl od předchozího faktoru, není vliv morfogenetických polí tak „snadno“ vnímatelný a právě proto je ještě méně obecně uznávaný, na což má vliv i to, že prostorová vzdálenost nehraje takovou roli jako u zvukových vibrací.
I zde je nepochybně důležitá role duše, která si výběrem životní role (inkarnace) vybírá i prostředí, ve kterém se bude pohybovat.
Vliv třetí složky (duše) jsem již víceméně popsal ve vztazích s prvními dvěma složkami.
Když se nám podaří se neztotožňovat s vlastním egem a v rámci našich možností jsme schopni si uvědomovat, že jsme duší a ne egem, naskýtá se nám možnost zamyslet se nad tím, jak ve smyslu výše uvedeného textu vědomě pracovat na vlastním vývoji včetně možné změny naší genetické informace výběrem nových fyzických a psychických vlastností z potencionální genetické výbavy dané naší komplexní DNA.
V průběhu našeho života můžeme na základě pochopení principu vztahu duše a genetické výbavy a prostředí na sobě pracovat. Jak jsem již uvedl, je možno i v relativně pozdním věku provádět nový výběr z genetické výbavy naší DNA, a tak do určité míry měnit naše fyzické a psychické vlastnosti.
Jestliže duše (vědomí bytosti) po prožitku NDE pochopí, kým opravdu je a na základě tohoto prožitku dokáže vybrat z genetické výbavy dané naší DNA jiné prvky, není důvod, proč bychom toho nemohli dosáhnout i bez tak velkých otřesů a těžkých životních zkušeností jako je klinická smrt, či její blízkost.
Ovlivnění naší DNA je již prokazatelně možno provádět pomocí vibrací a jsou dlouhodobé zkušenosti s ovlivňováním DNA pomocí zvuků a hlasu. Například dlouhodobý vliv manter je obecně známým jevem.
Dle mého názoru mezi ovlivňování vibracemi patří i různé afirmace (potvrzení). I myšlenka má svoji vibraci, která může ovlivňovat DNA. Pokud ji navíc podpoříme i zvukovou vibrací, dochází k synergickému efektu.
Jaké jsou tedy naše možnosti, pokud jsme přesvědčeni, že se naše mysl a/nebo tělo nachází ve stavu, s kterým nejsme zcela spokojeni. Toto přesvědčení je základní podmínkou, protože mnoho lidí (pravděpodobně většina) nevidí důvody ke své změně, ale předpoklady k dosažení svého „štěstí“ vidí ve změně stavu okolního světa, což v podstatě znamená změně druhých bytostí a jejich chování.
Prvním a možná nejdůležitějším předpokladem je vědomí vlastního já, které není ztotožňováno s egem (tělem a myslí). Pokud si uvědomujeme, že nejsme egem, ale duší (vědomím) a že ego je role, kterou si inkarnací duše přišla zahrát, máme možnost díky svému odstupu pozorovatele posoudit, jakou roli to hrajeme a případně se rozhodnout, zda v této roli budeme v nezměněné podobě pokračovat, či zvolit si nové pojetí role.
To znamená roli důkladně analyzovat, pochopit a dešifrovat její jednotlivé aspekty a na základě této analýzy vyhodnotit, které aspekty role bychom rádi vypustili či změnili, případně které nové aspekty bychom v novém pojetí role rádi uvítali.
Další fází je vytvoření vize nové role. Je vhodné si ujasnit, kým chci být, jaký mám cíl. To je velmi důležité, protože bez toho, abychom si definovali to, čeho chceme dosáhnout, je velmi obtížné, ne-li nemožné, něčeho cílevědomě dosáhnout. Přitom není podmínkou, aby tato vize obsahovala komplexní představu role včetně detailů. Může se jednat i o velmi jednoduchou představu nové role – například zářící láskyplné bytosti. Je ale velmi důležité, aby tato vize byla formulována pozitivně (což nutně neznamená, že vlastní role musí být pozitivní – míněno z obecného pohledu ostatních), a tak by neměla obsahovat žádné zápory, jako např. „Nejsem agresivní“, „Nebolí mě hlava“, „Nemám problémy“ apod.
V této souvislosti si uvědomuji, jak často se rodiče, učitelé nebo trenéři snaží, aby se jimi „vychovávané“ bytosti koncentrovaly na nedělání či odstranění dle jejich názorů špatných návyků či chyb, místo toho, aby jejich koncentraci zaměřovali na „správné“ provedení či chování.
Tady si dovolím malou vsuvku. Uvedená doporučení nejsou míněna tak, aby pomohla někomu stát se lepším, protože to je velmi relativní, ale mají pomoct k tomu, abychom se stali tím, kým se stát chceme, abychom hráli tu roli, kterou hrát chceme. Zjednodušeně řečeno nejedná se o doporučení kým být, ale jak jím být. Takže vizí může být například i „Větší agresivitou se prosazuji ve společnosti“.
Nelze také vyloučit, že je někdo (i při plném vědomí si sebe sama a své role) se svojí rolí spokojen, i když hodnocení této role ostatními nemusí být kladné. Každé hodnocení je relativní.
Velmi pomáhá stanovení slovně vyjádřené podpůrné afirmace v přítomném čase jako například „Jsem zářící láskyplná bytost“. Je vhodné tyto afirmace používat jako mantry a říkat si je nahlas a jejich zvukem nechat rozvibrovat celé tělo. Pokud někdo má tu schopnost, je vhodné si afirmaci „zhudebnit“ a zpívat si ji, protože to pomáhá k lepšímu prostoupení vibrací tělem i myslí. Takto námi stvořenou mantru je možno používat kdykoliv (a kdekoliv) a pokud možno často.
V neposlední řadě je důležité začít novou roli hrát okamžitě. Také by se dalo říct hrát si na ni. Jako příklad uvádím modelovou situaci s vizí nové role „zářící láskyplné bytosti“. Nastane běžná situace v životě, kdy se někdo chová způsobem, který v nás v minulé roli vzbudil negativní emoce, a my jsme zareagovali s patřičnou agresivitou a dotyčnému minimálně vynadali. V nové roli si uvědomíme, že jsme zářící láskyplnou bytostí, která reaguje jako zářící láskyplná bytost. Pozor, to neznamená, že zářící láskyplná bytost si nechá všechno líbit a pasivně přijímá ubližování od druhých.
Velmi důležitá je přitom stálá koncentrace vědomí na to, že jsem zářící láskyplná bytost, protože pokud na to zapomeneme, vracíme se do starých rolí a můžeme pak dopadnout jako Zdeněk Svěrák v roli herce Karla Práchenského v Cimrmanově hře Záskok J. Je to obdobné jako když na divadle je herci přepsána role, kterou už hrál třeba 150 krát. Jeho koncentrace na nový text a nové pojetí musí být několikanásobně vyšší, než při 149. repríze.
Na závěr mi nezbývá než popřát hodně štěstí v procesu přechodu na nové role a upozornit, že s vysokou pravděpodobností většinu z nás čekají v relativně krátké budoucnosti pozměněné až zcela nové role, takže co nejčasnější nácvik je určitě na místě.
Shlédnutí: 162
