Putování do hlubin vlastní duše a cesta životem

Putování do hlubin vlastní duše a cesta životem

 

   Je úžasné kolik lidí se již nespokojuje s „pravdami“ předkládanými školami a hlavními médii a hledají nové poznání. Toto hledání se uskutečňuje v mnoha oblastech, například v přírodních a společenských vědách, historii a různých duchovních naukách. Přirozená nedůvěra k předkládaným „pravdám“ dosahuje pravděpodobně nejvyššího stupně v nám známé (a nutno dodat i oficiálně uznávané) historii. Velkou zásluhu na tom má určitě internet, na kterém lze najít neuvěřitelné množství názorů a teorií, které jsou někdy i v příkrém rozporu s oficiálním výkladem.  

  

   Stává se často, že člověk je znechucený konzumním přístupem, chce to změnit, ale často si nevšimne, že prostě jen začal konzumovat něco jiného, a to není skutečná změna.

   Myslím, že je zcela běžné a normální a i v pořádku, že hledající hledá napřed vně sebe a až se naplní vnějšími informacemi, přepne svůj pohled dovnitř sebe a případně do jemnohmotnějších realit. Bohužel se však obávám, že těch co nepřepnou nikdy je hodně a dokonce asi většina.

   Jsou tací, kteří postupují rovnou zevnitř, ale těch je opravdu málo a mají pro to vrozené dispozice a myslím, že to ani není vždy výhoda, protože pak se může stát, že běžným lidem zcela nerozumí, protože normálním je pro ně něco jiného, než je pro lidi běžné. Kromě toho z nedostatku vnějších informací mají tendenci své informace považovat vzhledem ke zdroji za výjimečné a někdy jediné správné.

 

   Pro mnoho lidí už ten okamžik na přepnutí přišel, ale většina si toho ještě nevšimla. Možná, že pro některé je rozhodující to, když zjistí, že uvnitř je to minimálně stejně zajímavé jako vně. Když člověka něco baví, tak to samozřejmě provozuje s větší chutí.

   Množství práce vykonávané na sobě stoupá se stoupající kvantitou i kvalitou poznání, ale stoupá po parabole, protože poznání může růst téměř neomezeně (z pohledu lidské bytosti a její úrovně poznání), zatímco množství práce konané na sobě logicky má svá minimálně časová omezení.

   V hlubinách cizích duší skutečnou příčinu vlastní špatné nálady či vlastních problémů nelze najít.      

 

   Lidé se snaží si vše vyhledat na internetu, nebo se zeptat odborníka, ale nesnaží se hledat odpověď sami uvnitř sebe. Velká většina lidí, pokud například má pochybnosti jak pěstovat nějakou rostlinu (jedlou či okrasnou) stráví hodiny na internetu nebo vyzvídáním u sousedů. Na druhé straně jen velmi malé množství lidí se zkouší zeptat přímo rostliny. To se týká i vlastního léčení.

 

   Obdobně je na tom mnoho lidí, kteří neustále probírají předměty ze střední školy a případně si neustále přibírají nové z úrovně střední školy místo toho, aby začali žít jako absolventi vysoké školy (myšleno obrazně). Někdy se tomu říká duchovní turistika. Zablokovat si cestu se dá i tím, že se stále „jen“ učím. Učení má ale význam jen jako příprava na život a proto musí přijít i ta druhá fáze žít život a používat to, co jsem se naučil.

 

   Jestliže jsme si zvolili hru na vývoj a pro tuto hru jsme si stanovili pro sebe nějaké cesty či formy, pak nedodržení cesty či formy této hry bychom neměli brát dogmaticky. Neměli bychom hru brát tak, že automaticky každé nedodržení vlastních stanovených podmínek musí mít předpokládaný negativní účinek. Jinak by se mohlo stát, že bychom se negativně programovali v okamžiku, kdy při každém nedodržení námi stanovených podmínek bychom předpokládali, že musí nastat negativní následek.

   Pro snadnější pochopení uvedu jednoduchý příklad. Pokud si zvolím, že nebudu jíst maso, aby nedocházelo ke snižování frekvence vibrací a jednou si maso vezmu, tak bych se neměl negativně programovat tak, že automaticky ke snížení frekvence vibrací dojde.

 

   Je jen úzká štěrbina na duchovní cestě při objevování svých světlých a temných stránek. Někteří jdou tak ostře v budování svých světlých stránek, že jsou pak ozářeni vlastním jasem a dojdou k přesvědčení, že temné stránky již nemají a pak jsou oni a okolí překvapeni jejich reakcemi při krizových a stresových situacích.

   Opačná hraniční varianta je ta, že hledající (často při použití stimulujících látek) objeví své stinné stránky, což ho uvrhne do deprese a zastaví jeho hledání, případně si ještě vytvoří o sobě mylný velmi negativní názor.  

   Optimální je jít cestou světla, ale nezapomínat při tom na průzkum vlastního nitra a objevování skrytých temných stránek a jejich zpracování.

 

   Při řešení otázky svobodné vůle se často zapomíná na to, že nikdo nemůže být plně svobodný, pokud si přeje, aby i jen jedna jediná bytost měla méně svobody než on (aby i jen jedna jediná bytost neměla stejně svobody jako on).

  

   4 stupně uvědomělosti bytosti (duše) a tím i do značné míry 4 stádia duchovního vývoje

– hraje svoji roli a neví, že hraje roli

– hraje roli a ví, že hraje roli

– hraje roli a pozoruje se, že hraje roli

– tvoří roli, kterou hraje

 

   Je nutno si uvědomit, že většina bytostí je umístěna někde na pomyslné stupnici mezi dvěma vrcholy, kde nahoře je schopnost konat jen “absolutní dobro” a dole je schopnost konat jen “absolutní zlo”. Bytosti v těchto krajních polohách se však v podstatě nevyskytují. 

 

   Pokud dojdeme k poznání, že hodnotíme negativně některé naše skutky, postoje či emoce, je možno se přeprogramovat tím, že koncentrujeme své vědomí na jinou verzi bytosti z mnoha alternativ naší bytosti existujících v Teoversu, bytosti ve všech jejích formách v mnoha různých životech.  

   Jedná se o přeprogramování na základě informací o životech minulých i životě současném koncentrací vědomí na jinou verzi multidimenzionální bytosti, jejíž jsme součástí. Jinou verzi z mnoha alternativ multidimenzionální bytosti existujících v Teoversu. Jednou z variant tohoto přeprogramování je koncentrace vědomí na novou verzi multidimenzionální bytosti, jejíž jsme součástí a to takovou, jejíž součástí není dlouhodobá motivace strachem nejen ostatních bytostí, ale i sebe.

 

   Zastavení všech myšlenek při meditaci znamená i zastavení myšlenek o tom, zda budoucnost bude v souladu s tím, jakou budoucnost chceme, a tím i zastavení strachu. Zastavení myšlenek však neznamená, že nemusí být přítomný pocit absolutní lásky. Pokud zastavíme myšlenky ve stavu všeobjímající lásky, tak v tomto stavu nemůžeme nikdy pociťovat strach.

 

   Introvertnost či extrovertnost našeho chování nemusí vypovídat nic o míře přirozenosti našeho chování. Introvert může skrývat svoji přirozenost tím, že neukazuje pokud možno nic, zatímco extrovert může přehrávat, tak aby skryl svoji přirozenost. Mnoho extrovertů jsou „překvapivě“ nesebevědomí lidé.

 

   Je to do určité míry bludný kruh. Protože máme (někdy jen skrytou a neuvědomělou) touhu manipulovat a běžně posuzujme ostatní podle sebe, předpokládáme, že ostatní mají rovněž touhu námi manipulovat. Protože máme strach z toho, že bychom byli manipulováni, snažíme se, abychom byli my těmi, co manipulují, protože předpokládáme, že když manipuluji, nemohu být manipulován. Tudíž činím jiným to, co nechci, aby bylo činěno mně. Lékem je sebevědomí, pokora, nehodnocení, láska.  Abychom se k tomu dopracovali je nutná neustálá koncentrace mysli na všechny své činy a myšlenky s plným uvědomováním si příčin svých strachů.  

   Zajímavé je čím jsou lidé sebevědomější a pokornější chovají se otevřeněji, tím jsou méně manipulováni. Právě ta otevřenost vzbuzuje v ostatních pocit dostatečné síly, a proto nemají tak často odvahu s otevřenými lidmi manipulovat. Je však nutno nezaměňovat lidi otevřené s lidmi naivními.

 

   Je potřeba nezapomínat, že když pracuji s vizualizací (vizualizuji si skutečnost tak, jak bych chtěl, aby vypadala), tak vlastně mentálně ovlivňuji skutečnost. Tím, že ovlivňuji skutečnosti, které se netýkají pouze mé osoby, tak svým způsobem mohu omezovat svobodu ostatních bytostí, včetně jejich svobody vybrat si utrpení. Vím, že se doporučuje při léčení druhých vyžádat si jejich souhlas. Osobně bych doporučoval, aby se jednalo většinou o fyzické vyžádání takovéhoto léčení. Takovéto telepatické vyžádání souhlasu, které je považováno někdy za souhlas duše a ne ega, považuji za do značné míry problematické, protože naše vnímání souhlasu může být ovlivněno naším egem a jeho přáním, jak by měla skutečnost vypadat.  

 

   První velký pokrok děláme, když začneme myslet na to, jak pomoci druhým, druhý velký pokrok uděláme, když začneme myslet na to, jak pomoci sobě.

 

   Možná nejpřesnější vyjádření některých stavů hluboké meditace či rozšířeného vědomí je – ztráta ega. Stavy, které lze dosáhnut po delší době meditací a cvičení koncentrace, stavy, kdy nevnímáme ego, ale pouze bytostné já. Bytostné já se odpojí od ega této inkarnace a je schopno vnímat i jiné role (ega), případně více rolí najednou nebo stav prostý všech eg. Ve stavech rozšířeného vědomí se zbavujeme pocitu ztotožnění s egem a se závislostí na něm. Míra rozšíření vědomí + míra duchovního vývoje = míra nezávislosti na egu. Po odpoutání od ega může rozšířená mysl „putovat“ po paralelních egech (rolích) v časoprostorech paralelních k této naší realitě.

   Při kontemplaci (která je někdy pojímána jako vyšší stupeň meditace) se odpojujeme nejen od vnímání ega ale i od vnímání svého bytostného já. 

 

   Při určité schopnosti vnímání celého souboru těchto paralelních inkarnací a jejich analýze, je možno i zahlédnout obrysy této inkarnace. Do archivu naší nevědomé paměti jsou nahrány pouze ty inkarnace, které mají určitou spojitost s naší současnou inkarnací. Proto v těchto inkarnacích jsme si často podobní a jednáme v souladu s určitými myšlenkovými vzorci.

   Paralelně existující inkarnace, ve kterých naše myšlenkové vzorce jsou diametrálně odlišné, jsou do archivu naší nevědomé paměti nahrávány jen výjimečně. Proto se jeví určitá konzistence našich jednání v různých inkarnacích. Často také mají tyto inkarnace časové návaznosti na současnou inkarnaci.   

 

   Systém našeho stvořeného vesmíru je tak neuvěřitelně dokonalý ve své složitosti a vzájemné provázanosti, že nejsme absolutně schopni to chápat v plném rozsahu naším rozumem. Tento systém je ohromný a díky tomu má i vyšší setrvačnost, delší dobu trvá, než informace prostoupí systémem tak, aby ovlivňovala jednotlivé subjekty. Není tak jednoduché provádět během života změny své role.

   Duše si vybírá kompletní roli pro celý život a stanovuje podstatné body, kterými v životě musí projít. Takto stanoveným bodům se dá vyhnout jen zcela výjimečně u výjimečných lidí, ale stejně zůstává otázka, zda to i s takovouto zdánlivě výjimečnou změnou nebylo již předem stanoveno. Proto je dobré tyto body znát. Body, kterým není možno se vyhnout a kterými je nutno projít. Body jsou míněny konkrétní stavy bytosti a konkrétní události.

   Pokud tyto body neznáme nebo je odmítáme přijmout a chceme se jim vyhnout (vnímáme jako vyhýbání se pro nás nepříjemné situace, ne vyhýbání se klíčovým bodům), vystavujeme se zbytečnému utrpení a ztrátě energie.

 

   Pokud chceme udělat něco pro štěstí druhých lidí, zejména lidí blízkých, tak základním předpokladem je, abychom byli sami šťastni.

 

   Ztratili jsme kontakt s přírodou a se Zemí. Proč zvířata poznají, že se blíží tsunami nebo zemětřesení, ale lidé ne. Možná je to tím, že zvířata dokážou vnímat signály Země (Gai), na rozdíl od lidí, kteří tuto schopnost již dávno ztratili. Kdyby se lidstvo věnovalo výcviku senzibilních lidí ke komunikaci se Zemí a jasnovidnému vnímání blížících se katastrof, tak by dosahovalo stejných výsledků jako zvířata. Dokonce je pravděpodobné, že by vzhledem k srozumitelnějšímu předání informace, byly tyto výsledky pro lidi mnohem užitečnější.

   Intuici lze trénovat v podstatě stále a téměř kdykoliv. Jde jen o to se na tento trénink dostatečně koncentrovat. Například při sledování sportovního přenosu je možné se koncentrovat na intuitivní předvídání vývoje situace. Musí se však jednat o spontánní intuici a ne o logický předpoklad. Lidově se tomu říkává vnuknutí.

 

   Můžeme fungovat v roli pozorovatele a být bez emocí. Pokud jsme v roli tvořitele, je velmi pravděpodobné, že budeme mít vztah k výsledku naší tvůrčí činnosti. Tvůrčí akt je změnou s následnou interakcí, a proto přináší většinou konflikt.

 

   Ten, kdo uvěří, tak se vyléčí. Ten, kdo pochopí, už znovu neonemocní. Smyslem karmy není utrpení, ale pochopení.

 

   Pokud chceme přijít do nebe, musíme si ho umět stvořit.

 

   Je mnohem těžší být svým vlastním žákem než učitelem druhých.  

 

   Jak nehodnotit? Nehodnotit v podstatě nelze, protože hodnocení je nutnou součástí rozhodovacího procesu. Co by tedy mohlo být tím kritériem pro to, kdy hodnotit a kdy nehodnotit? Jako kritérium pro to, kdy hodnotit a kdy ne, je možno si zvolit ten fakt, zda se musím rozhodnout, či nemusím. Když se nemusím rozhodovat, nemusím hodnotit. Když se musím rozhodnout, je hodnocení podkladem pro rozhodnutí.

   V běžném životě je v podstatě nemožné vystříhat se jakéhokoliv hodnocení, ale je možné a mimořádně důležité nedávat tomuto hodnocení jakékoliv emotivní zabarvení.

 

   Mnoho lidí dělá základní chybu spočívající v tom, že přemýšlí o tom, jaké dělají chyby, co dělají špatně a zcela zapomínají na to, aby přemýšleli o tom, co nedělají vůbec.  

 

   Každá bytost je svobodná ve svém rozhodnutí, zda se zaměří na přijímání či na dávání, ale nelze zapomínat na to, že nelze uniknout následkům tohoto našeho rozhodnutí, a to ať je v té roli, kterou zde hraje, jakkoliv vysoce postavenou duchovní bytostí.

 

   Zbavit se strachu z toho, že něco ztratíme, můžeme jen poznáním, že ve skutečnosti nemáme nic, co bychom ztratit mohli.

   Pouze ego je vlastníkem (přesněji má pocit, že něco vlastní), a proto pouze ego může něco ztratit. Pouze pokud se neztotožňujeme s egem, může se dostavit ono poznání.

 

   Ten kdo odpouští, nebo to, co odpouští je ego. Odpouštění není proces duše. Duše nepoužívá mechanismus odpouštění, protože duše nevnímá to, co se děje egu, jako něco čím by trpěla a tudíž nevnímá to, jako důvod k odpuštění.

   Duše má ráda i ostatní ega, a to dokonce, i když hrají negativní role. Jako příklad herec hrající v pohádce kladnou roli, může mít z druhých rolí nejraději třeba roli černokněžníka, protože je to role nejzajímavější či nejzábavnější.

 

    Specifickým případem blokace srdeční čakry je existence bytostí, které mají hodně rozšířené hranice ega, a tudíž mají citově kladný vztah k podstatně širšímu okruhu bytostí než je obvyklé. Soucítí tím s utrpením velkého počtu bytostí (nejen lidí), což mívá někdy za následek, že si rovněž ne zcela vědomě částečně zablokují srdeční čakru, čímž si víceméně zdánlivě sníží práh citlivosti na utrpení ostatních bytostí. Tento většinou nevědomý postup však má za následek zhoršení průtočnosti srdeční čakry a s tím spojené následné účinky. Tito lidé se pak mohou ostatním jevit jako méně srdeční, ač tomu tak ve skutečnosti není. Práce na opětném zprůtočnění čakry pak vede přes uvědomění si podstaty tohoto jevu, odinstalování starého programu a uvědomělé zpracovávání vlastních emočních reakcí na utrpení druhých na úrovní srdeční čakry.

 

   Děti, když se narodí, přicházejí do této reality s vědomím, které vibruje ještě na frekvenci, která je blízká pásmu frekvence vibrací astrálního světa, a proto mají většinou schopnost vidět bytosti z vyšších realit, jako jsou například duše předků, nebo duše zemřelých, které zůstávají v místě pobytu dítěte (domě), skřítkové a andělé. Tato schopnost se postupně ztrácí s tím, jak se vlivem okolního prostředí snižuje jejich frekvence vibrací. Svůj vliv na to má rovněž morfogenetické pole nevíry v existenci těchto bytostí a jiných realit.

   Na tuto schopnost má nezanedbatelný vliv i specifická výše frekvence vibrací konkrétního dítěte, která je daná vyspělostí (úrovní, stářím) inkarnované duše. „Nižší“ duše mají tuto schopnost menší (mohou vidět pouze bytosti nižší astrální reality) a dříve ji ztrácejí než duše „vyšší“. Při duchovní práci na sobě se tato schopnost může v omezené míře vracet a projevuje se zejména při stavech rozšířeného vědomí. Se vzrůstajícími frekvencemi vibrací v současné době vzrůstají i schopnosti lidí vnímat bytosti z jiných realit nebo s nimi komunikovat. Někdy se tento jev může u malých dětí projevovat tím, že zdánlivě bez příčiny pláčou, protože se obávají cizích bytostí či energií, které se mohou vyskytnout a jsou pro ně neznámé či je pociťují jako nebezpečné. V okamžiku, kdy dospělý vezme dítě do náručí, tak se uklidňuje, protože cítí ochranu.

 

   To, že píšu některé filosofické či esoterické texty přece vůbec neznamená, že mé dosavadní aktivity by měly ustat. Nepřestalo mě bavit hrát tenis, jezdit na kole plavat nebo se dokonce jen dívat na kvalitní sport v televizi. Ani nevidím důvod, proč bych nemohl někomu ze soutěžících fandit. Proč? Vždyť vše je jen ohromná kosmická hra, tak proč se nezúčastnit s radostí a chutí „drobných“ her.

   Mezi lidmi panuje tolik odsudků týkajících se zábavy a radosti těch druhých. Svůj vliv na tom má dlouhodobá náboženská manipulace. Abych to upřesnil, tak to o čem tu mluvím, nemá nic společného se stále stoupající komercionalizací sportu a stále se zvyšující (dokonce i pravidly povolenou) agresivitu a se stoupající agresivitou v hledišti. Naopak jsem přesvědčen, že kdyby si lidé v životě daleko více hráli a život pojímali daleko více radostnou a tvořivou hru a ne jako tragédii, tak by se mnohé změnilo.

 

   Mnoho lidí má představu, že s pojmem filosof, jogín nebo duchovní guru se pojí automaticky asketismus. Velký guru nebo filosof se přece nemůže jen tak projíždět na kole z radosti z pohybu a pobytu v přírodě. Ve skutečnosti opravdový jogín či osvícený (ve smyslu poznání) vypadá jako zcela normální člověk s běžnými lidskými aktivitami. Vše nám deformuje obraz Saí báby a jemu podobných „bab“ J. Je nějaký důvod, aby se člověk, který je osvícený zbavoval věcí, které mu přináší potěšení a nepůsobí utrpení druhým.

   Představa, že jediný přiměřený život takového člověka je usadit se do “lotosového květu” a meditovat, případně rozdávat moudra, je mírně řečeno nepřesná. Dle mého názoru nemá zcela logiku se inkarnovat do tohoto světa a pak život strávit koncentrací vědomí na jinou realitu. K tomu si stačí vybavit obraz společnosti, kdyby tak učinili všichni. Na druhou stranu – co my víme o zákulisí různých guruů a jejich radostech a slastech. O těch se většinou moc nepíše, když ano, tak je otázka, zda pravdivě.

 

   Přesnější vyjádření toho, že změníme svoji minulost nebo změníme svůj postoj k minulosti, může být, že svoji přítomnost napojíme na jinou časovou osu minulosti. Koncentrujeme pozornost na jinou časovou linku, čímž měníme i svou přítomnost a sebe. Někdy ovšem k terapeutickým účinkům stačí pouze změnit svůj postoj k ději v minulosti. 

 

   Je to obtížně pochopitelné, ale lze vnímat harmonii absolutna. Absolutní harmonie absolutního nic. Je to rozdílné od toho nevnímat nic.

 

   Takový ten obecný strach některých lidí, kteří se bojí všeho a vždy předpokládají špatný konec každé životní situace, může být dán tím, že jejich podvědomá paměť obsahuje minulé životy, kdy se nechovali vždy zcela „správně“, a proto se obávají karmických následků. Vše však probíhá na podvědomé úrovni a lidé si tak neuvědomují skutečnou příčinu a podstatu svých strachů.

 

   Míra sugestibility + míra víry = míra pravděpodobnosti realizace (uzdravení).

 

   Na „televizní“ obrazovku své mysli si nalaďte dva programy tak, jako to například umožňují některé lepší televizní přijímače funkcí PaP (obraz a obraz).  Jeden program je pocit absolutní lásky a druhý program je běžný život. A nyní v sobě vypěstujte schopnost vnímat tyto programy současně či dle potřeby některý kanál zeslabit či vypnout, zesílit či zapnout.

Cvičit schopnost pociťovat vděčnost a tím i štěstí na drobných nepříjemnostech.    

 

 

Shlédnutí: 317