Přestože ve svých článcích zcela běžně předkládám informace jako své názory a ne jako jedinou možnou pravdu, jsou přece jen hypotézy, které předkládám s větším důrazem na to, že se jedná o náměty k zamyšlení. V tomto článku předkládám takovou hypotézu, která by mohla některým čtenářům zapadnout do jejich mozaiky poznání.
Svět se za posledních sto – sto padesát let velmi změnil. O tom snad ani nikdo nepochybuje. Ačkoliv se zdá, že některé situace se s mírnou obměnou opakují, jeden aspekt očekávaných změn je dle mého názoru zřetelně odlišný od minulosti. Když se futurologové na začátku minulého staletí zamýšleli nad tím, jak bude svět vypadat do deseti let, byli schopni extrapolací dosavadního vývoje dosáhnout takového výsledku – obrazu budoucnosti, který se lišil od nastalé skutečnosti spíše v drobnostech, než v základních skutečnostech. Obrazy budoucnosti se také u jednotlivých prognostiků ani příliš nelišily. Následující obrázek je modelem takové silné jednoznačné budoucnosti se slabými a málo početnými alternativami (připomínám, že se jedná o budoucnost v řádu deseti let).
Dnešní situace je však zcela jiná. Vize budoucnosti po roce 2012 se v představách různých (a někdy i hrůzných) „futurologů“ od sebe odlišují někdy tak silně, že to vypadá, jako by snad ani nevycházely se stejné přítomnosti, což je celkem logicky dáno i tím, že každý z nich vnímá či hodnotí přítomnost jinak. Z určitého zorného úhlu se dá konstatovat, že existují i alternativní vize přítomnosti.
Neřeším pro tyto účely otázku oficiální serióznosti zdrojů těchto informací, protože na počátku minulého století se ani tyto tzv. neseriózní zdroje od oficiálních příliš nelišily ve svých výhledech pro příštích deset let. Možná trochu mimo rámec článku je fakt, že v mnoha případech tyto zdroje považované v dané době za neseriózní vykazovaly lepší úspěšnost v předvídání budoucnosti (v řádu sto let a více) než ty seriózní.
Co zůstává mimo pochybnost pro velkou většinu badatelů, kteří se problémem budoucnosti dnes zabývají, je vysoká pravděpodobnost, že změny určitě nastanou a budou podstatné. Z bodu naší přítomnosti tak můžeme „pozorovat“ rozvětvující se předpokládané alternativní budoucnosti.
Následující obrázek je modelem takových mnoha relativně stejně silných alternativ budoucnosti od sebe se i výrazně odlišujících, což je v daném modelu znázorněno velikostí úhlu, které úsečky představující jednotlivé alternativy budoucnosti svírají.
V této souvislosti mě však zaujal i další fenomén s předchozím možná jen zdánlivě nesouvisející. Tímto jevem je, že obdobně jako u vizí budoucnosti se ve srovnání s dobou před sto lety vynořuje mnohem víc alternativních minulostí. Ne, že by tyto teorie v nějaké podobě před sto (a samozřejmě i mnohem více) lety neexistovaly, ale nebylo jich zdaleka tolik jako nyní a nebyly zdaleka tolik dostupné většině lidí v takzvaně civilizovaných zemích.
Za uplynulých dvacet let se nám „minulost opravdu hodně změnila“. A nemají na tom zásluhu jen Součkové, Wiesnerové, Dänikenové, Sitchinové a podobní, ale i seriózní vědci (například teorie, že pyramidy v Gize a Sfinga byly postaveny mnohem dříve než se doposud soudilo). Informace o Atlantidě, Lemurii a mimozemšťanech v dějinách Země jsou už mnoha lidmi přijímány jako fakta. Tyto alternativní modely minulosti těžce nabourávají školské pojetí lidských dějin a dějin Země. Jejich zdánlivou slabinou je to, že se od sebe často dost značně liší a zastánci jednotlivých verzí na sebe navzájem někdy útočí více než na zastánce oficiální historie. Naproti tomu zastánci klasického pojetí evolučního vývoje jsou poměrně jednotní. Je pravděpodobné, že toto množství alternativních variant minulosti má svůj vliv i na množství variant přítomnosti a budoucnosti. Zejména mimozemské vlivy na historii i přítomnost se projevují v různorodosti variant budoucnosti.
I v současné oficiální vědě existují (vcelku nijak tvrdě odmítané) hypotézy, že existuje mnoho paralelních světů a „každým rozhodnutím se vytváří nový“. To znamená, že z bodu přítomnosti konkrétním rozhodnutím vykročíme do jedné z možných alternativních budoucností. Možná přesnější je formulace, že rozhodnutím vytvoříme jednu z alternativních budoucností.
K této hypotéze navrhuji novou, a to nejen, že jedna přítomnost může vést k alternativním budoucnostem, ale i alternativní minulosti mohu vést k jedné přítomnosti.
To může též být případ konce roku 2012, kdy se sbíhá několik alternativních minulostí, které jsou dnes již natolik blízké, že vlastně splývají.
Pro názornost je zde obrázek, ze kterého je vše lépe pochopitelné, a na kterém je model alternativních minulostí sbíhajících se do jedné přítomnosti a rozbíhajících se do alternativních budoucností.
Každý z nás rezonuje s tou alternativní minulostí, které se účastnil svými inkarnacemi, a která se liší od alternativní minulosti jiných bytostí, i když nás obě různé minulosti přivedly k téže přítomnosti. Tato hypotéza vysvětluje do určité míry tu celkem běžnou skutečnost, že dva různí lidé mají na tutéž událost jiné vzpomínky získané například regresní terapií. Aby nedošlo k omylu, tak nepředpokládám, že všechny informace získané regresní terapií jsou pravdivé obrazy skutečnosti.
Rozvětvující se alternativní minulosti, přítomnosti a budoucnosti se mohou ve svých linkách rozbíhat a rozvětvovat, ale zase i sbíhat. Zajímavě a názorně to bylo podáno v Kinoautomatu, kde si publikum volilo variantu budoucího děje. Autoři celkem logicky, aby nedocházelo k neúměrnému rozvětvování děje, volili taková pokračování, která se přes rozdílné průběhy opět spojila v jednotný dějový scénář.
Pro názornost uvedu příklad opět – jak je u mě zvykem – ze sportovního prostředí, tentokráte pro změnu z fotbalu. Za stavu 0 : 0 dojde k faulu v pokutovém území, ale rozhodčí neodpíská pokutový kop. Zápas skončí 1 : 1. Je možné, že pokud by rozhodčí odpískal pokutový kop, že by zápas stejně skončil 1 : 1, to znamená, že dva různé minulé děje mohou vést ke stejné přítomnosti. Přítomností je v daném příkladě časový okamžik konce zápasu.
Pokud připouštíme existenci paralelních budoucností a paralelních přítomností (což připouští i oficiální věda), pak není důvod, proč nepřipustit i existenci rozvětvených minulostí, které se spojily v jednu nám známou přítomnost. Minimálně by to vysvětlovalo existenci více logicky a pravděpodobně vypadajících verzí minulosti.
Jsem si vědom, že tato hypotéza ještě více ohrožuje naši vrozenou touhu po jistotách. Když už jsme do jisté míry přijali tu nepříjemnou skutečnost, že budoucnost je vždy nejistá a jsme ochotni ji akceptovat, tak jsme vycházeli alespoň ze záchytného bodu, kterým byla jednou pro vždy a pro všechny daná minulost, a to pomíjím pro tyto účely mnohé desinformační kampaně představující nám naši minulost dle požadavků loutkovodičů desinformátorů.
Nedá se nic dělat, ale musíme se smířit s tím, že nikde žádná jistota neexistuje a zdánlivá nahodilost dějů a jevů (z naší úrovně poznání) je nedílnou součástí našich životů. Z určitého zorného úhlu se ale zase dá konstatovat, že je to úžasně zajímavé a krásné.
Prostě všechno je jinak.
Shlédnutí: 195
