Co očekáváme od Internetu – pravdu nebo nové informace?
Pokusím se na věc podívat z několika úhlů pohledu.
Prvním je proces vnímání. Dle mého názoru se dá proces vnímání do určité míry vyjádřit jako rezonance naší mysli s vnímaným objektem. Vnímání se tak dá popsat jako určitá forma rezonance vnímajícího subjektu s vnímaným objektem. Z tohoto pohledu je frekvence vibrací našeho vědomí určující pro rozsah toho, co vnímáme a jak to vnímáme, obdobně jako náš zrak a sluch se pohybují v určitém vlnovém rozsahu. Není pochyb, že každý máme částečně rozdílnou frekvenci vibrací vědomí a tím i rozdílný způsob vnímání (popř. až nevnímání) téhož. Proto i každý z nás rezonuje částečně s něčím jiným, případně s tím samým ale jinak a každý z nás vnímá jako depresivní a negativní něco částečně jiného.
Jako příklad uvedu diskuzi na téma psů. Pro některé čtenáře je čtení o utrpení jednoho pejska horší než čtení o stovkách umírajících dětí (myslím emočně ne rozumově), ale byla i taková diskutující, že jsem měl pocit, že by jí takové psí utrpení spíše navozovalo pocit euforie.
Tím chci říct, že naše vlastní tolerantnost by měla být na takové úrovni, abychom byli ochotni připustit, že konkrétní z našeho pohledu nevhodný (nesmyslný, nelogický, směšný, desinformační) článek může být pro někoho přínosný a inspirační a vůbec není podmínkou, aby byl „pravdivý“. Kolikrát se může zdánlivě nesmyslný článek stát inspirací i pro jiné téma, než je předmětem článku.
Kromě toho, proč se nenechat inspirovat i fyziky. "Kolego vaše teorie je šílená, ale není natolik šílená, aby mohla být pravdivá". Tato věta pronesená Nielsem Bohrem na poli fyziky se dá dle mého soudu vztáhnout i na konspirační teorie, na alternativní vize dějin a světa. Je nějaký důvod, proč by věta o šílenosti teorie měla platit pouze pro fyziku?
Tím jsem se přesunul k dalšímu bodu a tím je otázka pravdivosti informací a důkazů o této pravdivosti. Dle mého názoru je velmi problematické předložit k jakékoliv teorii pro všechny nepochybné důkazy. Sám pro sebe jsem si definoval to, co je pro mě pravda. Pravda je pro mě to, co zapadá do mozaiky mnou přijímaných skutečností.
Smiřme se s tím, že důkazy neexistují. Mnohé z toho, co je bráno, jako důkazy jsou zase jen odkazy na důkazy někoho jiného a pro normálního člověka prostě není možné si ověřit takřka cokoliv z toho, co čte v jakýchkoliv médiích, takže nám v podstatě nezbývá nic jiného než si stanovit určité zdroje jako autority a ty přijímat s vyšší mírou důvěryhodnosti.
Předpokládám a doufám, že důvodně, že hlavním zájmem čtenářů Internetu jsou nové informace. Kdo chce slyšet výlučnou a neochvějnou pravdu, musí do kostela nebo se podívat na televizní zprávy. Kdo hledá nové informace, které by pro něj byly zajímavé z pohledu doplnění jeho mozaiky poznání, ten navštěvuje Internet. Pak ale musí očekávat, že informace budou různorodé až protikladné. Chápu, že mnoho lidí, možná dokonce většina si vytváří ochranou bublinu kolem svého vědomí a snaží se, aby touto bublinou neproniklo nic, co by mohlo ohrozit jejich vidění světa.
Jak si vytváříme svoji představu o světě? Opět vycházím ze svého předpokladu průměrného čtenáře Internetu, kterému nestačí slova určitého duchovního, gurua či nedej bože politika k vytvoření svého paradigmatu. Z množství informací, které nás obklopují, si vybíráme (vědomě či podvědomě) některé, které se nám pak skládají do naší mozaiky vnímání světa (smyslového i mimosmyslového). Ty informace, které se do naší mozaiky nehodí pak považujeme za nepravdivé, nebo nevěrohodné. V podstatě je vyloučené, aby se k nám dostali pouze informace zapadající do naší mozaiky. Ale i kdyby se teoreticky dostávali (což by pravděpodobně muselo být pouze z jednoho zdroje), museli bychom nutně pochybovat, zda naše mozaika je úplná. Tím chci naznačit, že i informace, které nezapadají do naší mozaiky, jsou pro nás důležité.
Použiji v této souvislosti možná ne zcela přesně jednu již téměř frázi: „Abych poznal to, co jsem, musím poznat, to co nejsem.“ I to, co není mojí pravdou, mně pomáhá vytvořit obraz o tom, co je mojí pravdou.
V neposlední řadě si myslím, že není od věci znát i jiné názory, než ty které zapadají do mé mozaiky. Jak jinak bych mohl ostatním lidem rozumět a chápat tak společnost kolem mě v její celistvosti a komplexnosti, když bych znal pouze „svoji pravdu“.
Dalším úhlem pohledu je náš emoční přístup. Co je pro mě negativní zpráva? To je taková informace o skutečnostech nebo skutečnosti, která je v rozporu s tím, jak bych chtěl, aby tato informace (a tedy i skutečnost) byla. Pokud je skutečnost v rozporu s mojí představou o tom, jak by vypadat měla, tak tento vzniklý rozpor či konflikt rezonuje s něčím (s nějakým konfliktem) ve mně, a proto tomu věnuji svoji emoční energii. To znamená, že ne vlastní zpráva, ale můj vztah k této zprávě ve mně probouzí negativní emoční energie. Následující příklad je z běžného života a je názorný. Sparta nebo Slavie prohraje rozhodující zápas. Pro jednoho fotbalového fanouška zdrcující zpráva (která v některých případech může vést až k onemocnění), pro jiného radostná událost a pro jejich manželky to může být zpráva, která s jejich emocemi neudělá vůbec nic (pokud první fanoušek nedostane infarkt).
Dalším úhlem pohledu je i hodnocení negativnosti určité zprávy. Každá mince má svůj rub a líc. Tak je možno se dívat i na relativně velmi negativní zprávy z té pozitivní stránky.
Nekoncentrujme své vědomí na získávání informací o tom, jaká nás čeká budoucnost, abychom podle toho tvořili přítomnost, ale koncentrujme své vědomí na tvoření přítomnosti podle toho, jakou budoucnost chceme.