Jak překonat stagnaci ve vývoji

 

   Stále více lidí se snaží o vlastní duchovní vývoj, přičemž narážejí na různé překážky, bloky a bariéry a občas (možná spíše často) se dostávají do situace, kdy mají pocit, že stagnují. To mě přivedlo na myšlenku převést svůj názor k této problematice do článku, protože již několikráte jsem tuto otázku řešil s konkrétními lidmi ústně.

 

   V prvé řadě považuji za vhodné upozornit, že pocit stagnace je jevem zcela běžným a řekl bych, že pro většinu lidí zcela zákonitým, což je ovlivněno několika faktory.

   Možná nejpodstatnějším faktorem je skutečnost, že vývoj téměř nikdy neprobíhá lineárně, ale v určitých skocích, kdy dlouhodobé zvyšování kvantity se nijak zvláště neprojevuje na kvalitě, dokud nedojde ke kvantovému skoku na vyšší kvalitativní úroveň. Blíže jsem se tomuto tématu věnoval v článku „Tři základní druhy cest duchovního rozvoje“. Pokud se člověk nachází ve fázi postupného narůstání kvantity, je celkem přirozené, že může dojít k závěru, že stagnuje, i když tomu tak ve skutečnosti není.       

   Dalším faktorem pocitu stagnace je obtížné vnímání jemných posunů ve vývoji v průběhu delší doby. V tomto případě může pro nás být vhodným indikátorem pohled druhých lidí, zejména těch, kteří se s námi setkávají po delších časových úsecích a díky tomu jsou schopni lépe postřehnout změny v dosaženém stupni vývoje. Proto je dobré vnímat, jak tito lidé na nás reagují, ale s vědomím, že na náš posun ve vývoji nemusí všichni reagovat kladně.

   Nezanedbatelným faktorem může být i to, že si stanovíme určitý konkrétní cíl naší práce, a pokud ho nedosahujeme, máme za to, že jen stagnujeme. I z tohoto důvodu považuji za vhodnější nestanovovat si přímo nějaké absolutní cíle, ale za hlavní smysl své práce považovat vlastní cestu duchovního rozvoje.

 

   Pokud abstrahujeme od výše uvedených faktorů subjektivního posuzování, tak situace, kdy dochází k určité stagnaci, je víceméně zcela běžným jevem. V tom případě je na místě se ptát, jak dál. Určitě není vhodné činit nějaké ukvapené negativní závěry o případné nemožnosti dalšího postupu, i když je dobré si být vědom, že všichni jsme do určité míry omezeni podmínkami danými naší inkarnací. Na druhé straně jsou však podmínky pro všechny značně ovlivněny zcela mimořádnou kvalitou současného časového období, která umožňuje vývoj nemyslitelný například před padesáti či dvaceti lety a je obtížné i jen odhadnout, čeho všeho již jsme schopni a zejména budeme v relativně krátké době.

  

   Pokusím se opět na podobenství nastínit základní body možného obecného postupu. Jako obvykle využívám oblast sportu, kde je vývoj sportovní výkonnosti téměř nejdůležitějším faktorem a myslím, že pro tyto účely není vůbec důležité, na jaké úrovni je sport provozován.

   Představme si sportovce, který systematicky trénuje a po určité době dosáhne konkrétního pro něj uspokojivého výsledku. Po další době a dalším poctivém tréninku však se výsledky již dále nezlepšují a dochází ke stagnaci. V zásadě má nyní dvě možnosti. Buď se s tím smířit, nebo se pokusit něco změnit. Aby mohl něco změnit, je nutné, aby si udělal analýzu stávajícího tréninku včetně všech věcí s tím souvisejících jako například stravy, celkové životosprávy a stavu psychiky. Po této analýze je teprve vhodné přistoupit k úvahám o vyzkoušení nových tréninkových metod či dalších změnách v ostatních oblastech majících vliv na jeho sportovní výkonnost. Při hledání nových forem se může poohlédnout po zkušenostech jiných sportovců a aplikovat je na sobě, nebo se pokusit tvůrčím způsobem rozvinout vlastní metody a formy nové.

 

   Téměř shodný postup může zvolit každý, kdo má pocit, že stagnuje a má zájem na dalším rozvoji. Při vlastní analýze dosavadního způsobu práce a tím i v podstatě analýze dosavadního způsobu života považuji za důležité nezapomenout na jednu podstatnou věc, která má širší platnost i mimo rámec této úvahy.

   Velká většina lidí se intenzivně zabývá myšlenkami na to, čeho se jim nedostává a někteří tím dokážou trávit (a často i otrávit, a to nejen sobě) nemalou část života. Málokdo se však zabývá se stejnou intenzitou myšlenkami na to, co mu přebývá. Výjimkou potvrzující pravidlo je podkožní tuk J, protože jeho přebytkem se zabývá poměrně dost lidí. Přitom to, co nám přebývá, má na nás většinou stejně negativní vliv, jako to, čeho se nám nedostává. Tím přebytkem samozřejmě nejsou míněny pouze materiální statky či skutky projevující se ve hmotě. Množství negativních myšlenek může být pro náš rozvoj větší překážkou než absence myšlenek pozitivních. Není nutno také pochybovat, že i přebytek spirituálna, esoteriky či meditací může mít svůj negativní vliv, protože pouze harmonie a vyváženost spirituální a hmotné složky našeho života umožňuje plynulý a komplexní vývoj.

 

   Vím, že lidé jsou někdy fascinováni jogíny, kteří tráví dlouhé roky bez hnutí tím, že sedí nazí v poloze lotosového květu někde v pralese nebo v horách, ale není pochyb, že to asi nebude cesta pro každého. Máme však jistotu, že tito lidé tímto způsobem dělají nějaké pokroky ve svém duchovním vývoji? Stále mám na mysli jednu věc. Inkarnovali jsme se sem za určitých vnějších i vnitřních podmínek a je dobrý důvod předpokládat, že tyto podmínky jsme nezvolili jakousi náhodnou shodou okolností a že žití v rámci takto zvoleného prostředí je to, co nám poskytuje vhodné podmínky pro náš vývoj. 

  

    Jedním z přebytků, kterého je dobré se zbavit, bývá naše závislost na výsledcích vývoje. Ostatně každá závislost je postradatelným přebytkem. Podrobněji jsem se tomuto tématu věnoval v článku „Hra na vývoj jako součást matrixu vyšší úrovně“, z něhož vyjímám pouze dvě věty. Není nic „špatného“ na naší účasti ve hře na vývoj, tak jako není nic „špatného“ na naší účasti v mnoha dalších hrách, ale je „dobré“ pochopit, že vývoj není jediným smyslem života. Je pro nás významné, abychom z vývoje jediný smysl života nečinili a nebyli závislí na výsledcích této hry na vývoj. 

 

   V následujících odstavcích se budu věnovat několika konkrétním formám překonání stagnace, které by mohly být pro někoho přínosem, i když jsem si vědom, že v některých případech se již budu opakovat.

 

     Za vůbec nejdůležitější základ všeho považuji koncentraci vědomí. V užším pojetí to bývá nazýváno koncentrací na přítomný okamžik. Jedná se o to být si vědomý každého svého činu, každé své myšlenky, každé své emoce.

   Při určité míře zjednodušení je duchovní vývoj posuzován jako zvyšování frekvence vibrací. Každý náš čin či každá naše myšlenka (i sebebanálnější) mají tři možné vlivy na frekvenci našich vibrací. Pozitivní – zvyšující frekvenci, neutrální – neměnící frekvenci a negativní – snižující frekvenci. V tomto bodě považuji za velmi důležité upozornit na to podstatné, to jest, že se jedná o náš čin nebo myšlenku. Činy a myšlenky druhých bytostí takovýto vliv mají pouze zprostředkovaně, protože náš vztah k těmto činům či myšlenkám či naše reakce na ně jsou to, co ovlivňuje frekvenci našich vibrací. Samotná aktivita druhé bytosti tento přímý vliv nemá. To názorně plyne z faktu, že stejný čin konkrétní bytosti může mít vliv (zprostředkovaně) na jednu bytost pozitivní a na druhou negativní (například nabídka k obědu ve formě koprové omáčky J).

   Tuto úvahu považuji za velmi důležitou, protože v mnoha případech nemůžeme ovlivnit činy a myšlenky druhých bytostí, ale vždy můžeme ovlivnit náš vztah k jevům nás obklopujícím a naši reakci na ně.

   K tomu, abychom vždy dokázali vědomě ovlivnit tento náš vztah, musíme stále udržovat svoji mysl koncentrovanou na tu podstatnou skutečnost, že každý náš čin a každá naše myšlenka ovlivňují frekvenci našich vibrací. Netvrdím, že je to lehké, ale realizovatelné to je a obávám se, že mnoho jiných cest není (jsou-li jaké). Mnoho různých mentálních a meditačních technik v podstatě jen směřuje k dosažení tohoto cíle. Žádná úžasná meditace ani jiný podobný zážitek nejsou nic platné, pokud jejich výsledkem (samozřejmě ne nutně jediným) není naše zvýšená schopnost minimalizovat naše myšlenky a činy snižující frekvenci našich vibrací a maximalizovat naše myšlenky a činy zvyšující frekvenci našich vibrací.

 

   V případech, které by mohly negativně působit na naše vibrace, by nám koncentrace pozornosti měla umožnit uvědomit si příčinu, která spočívá v tom, že skutečnost neodpovídá naší představě o skutečnosti a pokud je to v našich silách, tuto skutečnost změnit, a pokud to není v našich silách, změnit svůj názor na to, jak by tato skutečnost měla vypadat. V náhlých a neočekávaných situacích to bude asi obtížnější, ale při déle trvajících problémech (tj. stavech, které my jako problém vnímáme), bychom toho měli být schopni. Prostě určitou skutečnost přijmout jako fakt, tak aby naše myšlenky na ni byly neutrální vůči našim vibracím, když lze asi těžko přepokládat, že by je mohly ovlivňovat pozitivně. Doporučuji nepodceňovat v těchto souvislostech ani naše vnímání celospolečenské a celoplanetární situace, protože negativních podnětů k tomu dostáváme z hlavních i alternativních médií dost a dost.       

 

   Naše koncentrace by neměla být zaměřena pouze na to, aby naše činy a myšlenky směřovaly ke zvyšování frekvence našich vibrací, ale i ke zvyšování frekvence vibrací bytostí (nejen lidí) nás obklopujících. Obávám se, že na toto se bohužel zapomíná a přitom si nemyslím, že by se jednalo jen o to samé, co je vyjádřeno v úsloví „Nečiň ostatním, co nechceš, aby bylo činěno tobě!“. Dle mého názoru je koncentrace na zvyšování frekvence ostatních širším pojmem, zejména tím, že je zaměřena pozitivně a ne pouze na nekonání skutků, které ostatní hodnotí negativně.

   Nic neexistuje odděleně a vše se vzájemně ovlivňuje, proto zvýšení frekvence vibrací v našem okolí má pozitivní vliv i na frekvenci našich vibrací.      

   Nejběžnějším případem negativního ovlivňování vibrací druhých bytostí je přenášení naší špatné nálady (nedostatku energie) na druhé bytosti. Tato forma ovlivňování se jako černá nit vine mnoha partnerskými, rodičovskými, zaměstnaneckými a obdobnými vztahy a ušetřeny nebývají ani naši zvířecí přátelé.              

 

   V souvislosti s vlivem na druhé bytosti považuji za důležité upozornit na „jev“, kterému se říká empatie. Pokud máme zájem, aby náš vliv na druhé bytosti byl minimálně neutrální, tak bez alespoň částečné schopnosti vcítění se do druhé bytosti je realizace tohoto našeho zájmu velmi obtížná. Jak jsem již výše uvedl, různé bytosti mohou vnímat a posuzovat stejné činy rozdílně a i z toho důvodu je koncentrace na vciťování se důležitá.

   Ne všichni máme tento dar v plné míře od boha, ale tak je to ostatně i se všemi našimi vlastnostmi a schopnostmi. Nicméně jedno úsloví praví, že cvik dělá mistra a platí to i v případě empatie. Vyžaduje to však koncentraci na vnímání ostatních bytostí včetně jejich neverbálního chování, nálad a energií (tak jak to obvykle praktikujeme u našich zvířecích přátel), což bývá často problém vzhledem k běžnému egocentrickému přístupu k životu.   

   Schopnost empatie se dá cvičit v podstatě stále, protože až na výjimky jsme stále v kontaktu s dalšími bytostmi a nemusí se jednat pouze o bytosti lidské. Důležité je přitom abstrahovat od vlastních představ, názorů a hodnot a naopak snažit se vnímat a pochopit emoce a jejich motivy u druhých.       

 

   I když jsem si vědom, že následujícímu tématu jsem se již několikrát věnoval (například v druhé části článku „Ego a egoismus“) a často je námětem mnoha úvah, nemohu ho opomenout, protože je velmi důležité. Je jím vztah k sobě samému, k vlastnímu egu, který bývá opravdu velmi často negativní. Logicky na prvním místě je si tento negativní vztah k vlastní osobě uvědomit a přiznat. Pokud se nám toto podaří, můžeme začít se zvyšováním lásky k sobě a se zvyšováním sebedůvěry, což však je námětem na samostatný článek, kterých je, jak jsem již uvedl velmi mnoho. Mimořádně (oprávněně) se tomuto tématu věnuje například Pavel Karpeta ve svých článcích.